Mojžíš je prorok, který podle Boží vůle vyvedl izraelský lid z otroctví v Egyptě. Bible zaznamenává život Mojžíše v druhé a čtvrté Mojžíšově. Zanechal za sebou svůj luxusní život v egyptské královské rodině a stal se vůdcem Izraelitů a žil s nimi život v utrpení. Přímo slyšel Boží hlas a předal ho lidem a osvítil jim Boží moc a slávu, aby mohli vstoupit do zaslíbené země Kanaán.
Narození Mojžíše a Boží povolání
Poté, co Jákob (Izrael) vedl svou rodinu a usadil se v egyptské oblasti Gošen na doporučení Josefa, se děti Izraele neboli hebrejský lid den za dnem rozrůstal (Ex 1,7). Jak čas plynul, všichni lidé, kteří žili za časů Josefa, zemřeli a na trůn nastoupil nový faraon, který Josefa neznal. Faraon se obával, že pokud vypukne válka, hebrejský lid v jeho zemi se spojí s nepřítelem a zaútočí na Egypt. Proto jmenoval dozorce a začal Hebrejce utlačovat nucenými pracemi, ale čím hůře s nimi bylo zacházeno, tím více rostl jejich počet. Faraon vydal rozkaz všemu svému lidu, že každý hebrejský chlapec, který se narodí, musí být hozen do Nilu, ale každá dívka může žít.
Mezitím se Amrámovi a Jókebed, což byli Levité, narodil syn. Jókebed ho ukrývala tři měsíce. Když už ho nemohla déle ukrývat, umístila ho do košíku z papyru, který položila mezi rákosí podél břehu Nilu. V tu chvíli vyšla faraonova dcera k řece, aby se vykoupala, a našla dítě. Věděla, že to dítě je hebrejského původu, ale slitovala se nad ním a přijala ho za své, pojmenovala ho „Mojžíš“, protože ho zachránila z vody. Poté žil Mojžíš jako člen egyptské královské rodiny až do svých 40 let (Sk 7,21–23).
Jednoho dne, poté co Mojžíš vyrostl, vyšel z paláce a viděl, že jeho lid trpí těžkou prací. Když v té době viděl Egypťana útočit na Hebrejce, tak se rozzuřil, že Egypťana zabil. Když faraon slyšel, že Mojžíš zabil Egypťana, hledal ho, aby ho zabil, ale Mojžíš uprchl do země Midján. Mojžíš odešel do Midjánu, oženil se Siporou, dcerou kněze Reúela, a usadil se tam.
Mojžíš žil jako pastýř, který pásl ovce svého tchána. Jednoho dne vedl Mojžíš stádo na Choréb, Boží horu (Ex 3,1). Tam viděl keř, který hořel, ale neshořel, a snažil se přiblížit, aby si tuto podivuhodnou scénu mohl prohlédnout zblízka. Potom Bůh promluvil k Mojžíšovi z keře. Bůh vyslyšel utrpení a nářek svého lidu v Egyptě a pověřil Mojžíše posláním vyvést děti Izraele z Egypta. Zpočátku měl Mojžíš potíže přijmout poslání dané Bohem. Brzy však poznal Boží moc a pomoc, uposlechl jeho slova, rozloučil se s tchánem a vydal se s rodinou do Egypta. V této době bylo Mojžíšovi 80 let (Sk 7,30–34).
Deset ran a Pascha
Mojžíš a jeho bratr Áron šli k faraonovi a řekli mu, že mu Hospodin, Bůh Izraele, řekl, aby propustil Izraelity. Faraon to odmítl a řekl, kdo je Hospodin, aby ho poslouchal? Mojžíš a Áron jej opět žádali, ale faraon to stále odmítal. Místo to ho zvýšil intenzitu práce Hebrejců. Izraelský lid, který byl v nesnázích, reptal proti Mojžíšovi a Áronovi. Mojžíš se obrátil na Boha a řekl mu, že faraon způsobil Izraelcům více problémů od té doby, co k faraonovi šel, aby předal Boží slova.
Bůh přivedl na Egypt deset velkých ran jednu za druhou. Počínaje první ranou, při níž byla veškerá voda Nilu v Egyptě přeměněna na krev, ránou žab, ránou komárů, ránou much, ránou na dobytek, ránou vyrážek, ránou krupobití, ránou kobylek a ránou temnoty, postihly celý Egypt. Katastrofy však nepostihly oblast Gošen, kde žili Izraelité. Kdykoli byla přinesena rána, Mojžíš a Áron šli k faraonovi a žádali ho, aby propustil Izraelity. Trpící král by slíbil, že je nechá odejít, ale kdykoli byla rána stažena, jeho srdce se stalo ještě zatvrzelejším a svůj slib nedodržel.
Desátá rána byla smrt všech prvorozených. Bůh zavolal Mojžíše a Árona a řekl jim, jak se chránit před katastrofou. Bylo to slavit Paschu. Bůh řekl, že krev beránka Paschy se stane znamením a katastrofa pomine domy, kde je ta krev. Mojžíš zavolal všechny starší Izraele a řekl jim vše, co Bůh přikázal, a lid učinil, jak Bůh řekl.
V noci o Pasše zabil Bůh všechny prvorozené Egypťanů i jejich dobytka a v Egyptě se rozlehl hlasitý nářek. Když už to faraon nedokázal vydržet, rychle povolal Mojžíše a Árona, ještě v noci, a sdělil jim, aby opustili Egypt se všemi Izraelity a jejich dobytkem a uctívali Boha. Egypťané také naléhali na Izraelce, aby rychle odešli. Mojžíš a Izraelité nakonec opustili Egypt po svém dlouhém otroctví patnáctého dne prvního měsíce, den po Pasše (Nu 33,3). Bůh přikázal Izraelitům slavit Paschu jako provždy platné nařízení po všechna jejich pokolení, protože je to den jeho moci, kdy byli osvobozeni z otroctví v Egyptě (Ex 12,1–14). Také ustanovil Svátek nekvašených chlebů jako svátek k připomenutí útrap od dne po Pasše až do přechodu Rudého moře.
Zázrak Rudého moře a vyhlášení Desatera
Izraelité, kteří opustili Egypt, dorazili k Rudému moři (Ex 14,1–2). Faraon změnil názor a pronásledoval je se všemi vozy a se svou armádou. Lidé byli vyděšení, úpěli k Bohu a stěžovali si na Mojžíše. Poté Mojžíš podle Božího příkazu natáhl ruku nad moře, moře se rozestoupilo a stalo se suchou zemí. Izraelci přešli prostředkem moře po suchu a vody jim byly hradbou zprava i zleva.
Za svítání lidé překročili moře a bezpečně vyšli na druhé straně. Když Mojžíš znovu natáhl ruku nad moře, jak Bůh řekl, mořská voda se vrátila do původního stavu. Všichni vojáci faraonovy armády, kteří pronásledovali izraelský lid do moře, se utopili. Izraelité se konečně báli Boha a vložili svou důvěru v Mojžíše, uznali Boží velkou moc a vzdávali díky a slávu Bohu. Bůh ustanovil den, kdy přešli Rudé moře, jako Den prvotin a nařídil jej každoročně oslavovat.
Patnáctého dne druhého měsíce podle posvátného kalendáře, měsíc poté, co opustili Egypt, Izraelité dorazili do pouště Sín mezi Élimem a horou Sinaj. Když došlo jídlo, lidé znovu reptali proti Mojžíšovi a Áronovi, že je nechají v poušti zemřít hlady. Bůh seslal manu z nebe. Šestého dne, seslal Bůh dvojnásobné množství many, aby se lid připravil na Den odpočinku.
40. den po překročení Rudého moře, prvního dne třetího měsíce podle posvátného kalendáře, dorazili Izraelité na poušť Sinaj a postavili tábor před horou Sinaj. Mojžíš byl zavolán Bohem a vystoupil na horu Sinaj. Třetího dne sestoupil Bůh na horu Sinaj v ohni a vyhlásil Desatero přikázání. Lidé se třásli, když byli svědky hromobití a blesků, zvuku polnice a hory zahalené v kouři. Řekli, že se bojí, že zemřou, když uslyší Boží hlas, a požádali Mojžíše, aby zprostředkoval slovo Boží. Poté Bůh přikázal lidem, aby se vrátili do svých stanů, a zavolal Mojžíše, aby mu dal všechna nařízení, přikázání a zákony, včetně svátků ve třech časech, a poučil lid, aby je dodržoval.
Když se Mojžíš vrátil a předal všechna Boží slova, lidé odpověděli jedním hlasem, že udělají, co řekl. Druhý den ráno postavil Mojžíš na úpatí hory oltář a obětoval Bohu zápalné a pokojné oběti. Bůh řekl Mojžíšovi, aby znovu vystoupil na horu Sinaj s tím, že mu dá kamenné desky, na které napíše zákony a přikázání, tedy Desatero přikázání, aby učil lid. Padesátého dne po překročení Rudého moře Mojžíš vystoupil na horu. Horu přikryl oblak a spočívala na ní Boží sláva. Mojžíš byl na hoře Sinaj 40 dní (Ex 24,18). Bůh ukázal a vysvětlil Mojžíšovi strukturu a velikost svatýně a řekl mu, aby ji postavil tak, jak viděl (Ex 25,1–9). A dal Mojžíšovi dvě desky svědectví, které sám napsal. Den, kdy Mojžíš vystoupil na horu Sinaj, aby přijal Desatero přikázání, se stal počátkem Svátku týdnů.
Modloslužba zlatého býčka a stavba příbytku
Když Mojžíš po 40 dní nesestoupil z hory, lid vyrobil modlu zlatého býčka a klaněl se jí. Mojžíš, který sestupoval z hory, tu scénu uviděl a byl tak rozzlobený, že odhodil kamenné desky Desatera, které nesl z hory, a rozbil je. Protože se lid choval lehkomyslně, Mojžíš nařídil synům Léviho, aby zabili ty, kdo uctívali zlatého býčka. Toho dne bylo zabito asi 3 000 lidí.
Mojžíš se obrátil k Bohu jménem izraelského lidu, aby vyznal hříchy a požádal o odpuštění. Lidé truchlili, odstranili ozdoby ze svých těl, očistili svá srdce a šli ven z tábora, aby uctívali Boha. Mojžíš přesunul stan daleko mimo tábor a žádal Boha, aby byl s lidem Izraele. Na jeho upřímnou modlitbu mu řekl Bůh, aby vytesal dvě kamenné desky jako ty první a vystoupil na horu Sinaj. Prvního dne šestého měsíce podle posvátného kalendáře vystoupil Mojžíš na horu Sinaj se dvěma kamennými deskami a Bůh na desky napsal slova smlouvy, Desatero přikázání. O 40 dní později, desátého dne sedmého měsíce, sestoupil Mojžíš z hory s Desaterem přikázání a doručil slovo Boží všem Izraelitům (Ex 34,32). Bůh stanovil den, kdy Mojžíš sestoupil s druhým Desaterem přikázání, jako Den smíření, a deset dní před tím, prvního dne sedmého měsíce, ustanovil jako Svátek trubek.
Poté Mojžíš začal stavět příbytek, aby uložil Desatero přikázání, jak Bůh nařídil. Potom, co shromáždil izraelský lid, řekl, že pro stavbu příbytku jsou potřební moudří lidé, kteří přispějí různými dary a vyrobí svatyni a náčiní. Každý, koho srdce pudilo a kdo ochotné mysli, radostně přinášeli dary (Ex 35,1–29). Lidé se asi týden snažili ze všech sil posvětit materiály příbytku. Mojžíš jmenoval Besaleela a Oholíaba, aby měli na starost stavbu příbytku, a nechal každého, kdo byl ochotné mysli, podílet se na stavbě. Na památku toho, jak lidé shromažďovali materiály a stavěli příbytek, Bůh ustanovil Svátek stánků a nechal Izraelity, aby jej slavili. Prvního dne prvního měsíce následujícího roku, když byl příbytek dokončen, jej zahalil oblak a Boží sláva naplnila příbytek.
Večer čtrnáctého dne prvního měsíce podle posvátného kalendáře slavili Izraelci Paschu na Sinajské poušti podle Božího slova. Prvního dne druhého měsíce přikázal Bůh Mojžíšovi, aby provedl sčítání lidu (Nu 1,1–2).
Po průzkumu Kanaánu
Mojžíš a Izraelité dorazili do Kádeš-barneje v poušti Páran a utábořili se (Dt 1,19). Tam Mojžíš vybral 12 mužů, jednoho zástupce z každého kmene, a poslal je podle Božího slova prozkoumat zemi Kanaán. Z deseti průzkumníků, kteří se vrátili po 40 dnech průzkumu Kanaánu, někteří tvrdili, že obyvatelé jsou příliš silní a Izrael nemůže vyhrát, což vedlo k negativnímu názoru o té zemi. Zklamaný lid hlasitě křičel a celou noc plakal, a reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Mezi vyzvědači, kteří prozkoumávali zemi, si Jozue a Káleb roztrhali šaty a křičeli, že Bůh je s nimi a že jim dá tu zemi a že Kanaánce sní jako chleba. Lidé však přemoženi strachem neposlechli a pokusili se Jozua a Káleba kamenovat. Bůh, který byl velmi rozhněván, pokáral lid a řekl, že kromě Jozua a Káleba žádný z mužů starších dvaceti let, ti, kteří si stěžovali na Boha, nevstoupí do zaslíbené země. Poté Izraelité putovali pouští.
Kórach z kmene Levi, Dátan, Abíram a Ón z kmene Rubenovců zatoužili po kněžském úřadu, vytvořili skupinu a spolu s 250 náčelníky povstali proti Mojžíšovi a Áronovi (Nu 16,1–2). Mojžíš je pokáral, proč si neváží svého úřadu a usilují o kněžský úřad a vzpírají se Bohu, ale oni neposlouchali. V důsledku toho země pohltila Kóracha, Dátana, Abírama, jejich rodiny a všechny lidi a věci, které patřily k nim. 250 pohlavárů bylo také pohlceno Božím ohněm. Druhý den lidé přišli k Mojžíšovi a Áronovi a stěžovali si, že zabili Boží lid. Bůh se rozhněval a seslal mor, který zabil 14 700 lidí.
Izraelité putovali pouští a znovu dorazili do pouště Sin, a zůstali v Kádeši (Nu 20,1; 33,36-37). Když tam nebyla pitná voda, přišli lidé k Mojžíšovi a Áronovi protestovat. Bůh řekl Mojžíšovi a Áronovi, aby udeřili holí do skály a vyvedli jim vodu. Mojžíš s Áronem shromáždili lid před skálou a řekli: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ A poté, když dvakrát udeřil holí do skály, vytryskla z ní voda a lidé a jejich dobytek se mohli napít. Toto prohlášení však byla Mojžíšova chyba. I když to byl Bůh, kdo vyvedl vodu z kamene, Mojžíš, vyčerpán stížnostmi lidu, mluvil, jako by to byl on, kdo jim dal vodu. Bůh řekl Mojžíšovi a Áronovi: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“
Incident bronzového hada a modloslužba
Izraelité, kteří opouštěli horu Hór, byli nuceni obejít zemi Edóm a jít delší cestou, protože jim edómský král nedovolil projít svou zemí. Pak se zarmoucení lidé znovu obrátili proti Bohu a Mojžíšovi (Nu 21,4–5). V reakci na to Bůh poslal ohnivé hady, aby lid kousali, a mnoho lidí začalo umírat.
Lidé přišli k Mojžíšovi, řekli, že se dopustili hříchu rouhání se proti Bohu a Mojžíšovi, a modlili se k Bohu, aby je těch hadů zbavil. Když Mojžíš prosil za lid, Bůh mu přikázal vyrobit ohnivého hada a připevnit ho na žerď a řekl: „Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš vyrobil bronzového hada a připevnil ho na žerď podle Božího slova, a ti, kteří byli hady uštknuti a podívali se na bronzového hada, mohli žít.
Zatímco Izrael pobýval v Šitímu, moábské ženy svedly muže a přiměly je, aby se s nimi oddávali smilstvu. Zároveň pozvali izraelský lid k obětování jejich bohům, aby s nimi jedli jídlo a klaněli se jejich bohům, což vedlo k uctívání Baal-peóra, modly.
Protože Bůh byl rozhněván, poslal na Izrael mor a mnoho lidí zemřelo. Mojžíš zavolal soudce Izraele a řekl jim, aby zabili všechen lid patřící Baal-peórovi, a lid se shromáždil u vchodu do příbytku a plakal. V té době jeden z vůdců Šimeónova kmene přivedl midjánskou ženu do svého stanu před očima Mojžíše a celým shromážděním. Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona, vstal v rozhořčení, vzal kopí, vešel do stanu a zabil je, a mor byl zastaven. Na mor zemřelo 24 000 lidí. Poté, co mor ustal, přikázal Bůh Mojžíšovi a knězi Eleazarovi, aby provedli další sčítání lidu na moábských pláních (Nu 26,1–2). Po sčítání lidu na poušti to bylo druhé sčítání lidu po téměř 40 letech.
Mojžíšova smrt
Asi po 40 letech v poušti řekl Bůh Mojžíšovi, aby vystoupil na horu Nebó a podíval se na zemi, kterou dává dětem Izraele. Když si v Kádeši na poušti Sin lidé stěžovali, že není voda, Bůh řekl, že Mojžíš nevstoupí do zaslíbené země, protože nedosvědčil Boží svatost. Také mu řekl, aby vzal Jozua, syna Núnova, položil na něj ruce a ustanovil ho před lidem jako vůdce. Mojžíš povolal Jozua podle Hospodinova slova, postavil ho před knězem Eleazarem a před celým lidem a položil na něj ruce, aby ho ustanovil vůdcem.
Bůh řekl, že Mojžíš se po odplatě Midjáncům, kteří svedli Izrael k modlářství a nevěstkám, vrátí ke svým otcům. Mojžíš vybral 12 000 mužů, 1 000 z každého kmene, vyzbrojil je a poslal do války. Izrael zaútočil a zničil Midjánce, jak Bůh přikázal. V té době šli Rubenovi a Gádovi synové k Mojžíšovi, Eleazarovi a vůdcům a požádali je, aby jim dali zemi na východ od Jordánu. Mojžíš se nejprve rozzlobil, když to slyšel, ale nabídku přijal, když řekli, že muži z jeho kmene se nevrátí domů a budou bojovat společně, dokud ostatní kmeny neobsadí celou zemi na západ od Jordánu (Kanaán).
Prvního dne jedenáctého měsíce, 40 let poté, co opustili Egypt, Mojžíš a Izraelité dorazili na moábské pláně východně od řeky Jordán. Zde Mojžíš pronesl svá poslední slova k lidu (Dt 1,5). Po vysvětlení cesty, která trvala asi 40 let od odchodu z Egypta až po příchod na toto místo, jim znovu připomněl, že zdroj života, smrti, štěstí a radosti spočívá v Bohu a že pokud budou poslouchat, budou požehnáni, a pokud neuposlechnou, budou prokleti a radil jim, aby dodržovali zákon. Poté Mojžíš požehnal Izraelcům, vystoupil na horu Nebó, prohlédl si zaslíbenou zemi, zemřel a byl pohřben v tamním údolí. Mojžíšovi bylo v té době 120 let.
Hodnocení Mojžíše
Mojžíš byl „nejpokornějším mužem ze všech žijících na zemi“ (Nu 12,3). Staral se o Izraelity, kteří si stěžovali a reptali proti němu, a miloval je. Prosil Boha za odpuštění jejich hříchů a zasvětil se, aby je přivedl do Kanaánu. Proto Bible zaznamenává Mojžíše jako „věrného služebníka v celém Božím domě“ (Žd 3,5). Mojžíš byl jediným prorokem, který mluvil tváří v tvář s Bohem, a od té doby v Izraeli nebyl žádný prorok jako on.
Mojžíš je také postavou, která předznamenává přicházejícího Krista (Dt 18,17–18; Sk 3,20–22). Mojžíšovy činy byly vzorem a stínem toho, co udělá Ježíš Kristus. Například Mojžíšovo vyvýšení bronzového hada na poušti bylo proroctví, že Ježíš bude vyvýšen na kříži (J 3,14-15). Sedm svátků ve třech časech ustanovených podle činů Mojžíše jsou také proroctví o tom, co Ježíš naplní.