Před dvěma tisíci lety přišel Bůh jako člověk a osobně založil církev. Jmenovala se „Církev Boží“. Církev Boží se držela pravdy nové smlouvy ustanovené Ježíšem a šířila se po celé Římské říši prostřednictvím apoštolů, kteří pilně kázali evangelium nové smlouvy. Jak čas plynul a apoštolové umírali a do církve vstupovali lidé různých ideologií a původů, původní čistá víra se začala vytrácet. Během historie plné zvratů, jako je extrémní pronásledování a následná sekularizace, Církev Boží, kterou založil Ježíš a která dodržovala pravdu nové smlouvy, zcela zmizela.
V dnešním světě je mnoho církví, které tvrdí, že věří v Ježíše. Která církev z nich je skutečně pravou Církví Boží? Pojďme najít odpověď tak, že se zaměříme na pravdu nové smlouvy, kterou Církev Boží dodržovala před 2 000 lety, na církevní historii a na proroctví Bible.
Dějiny rané církve: Ježíš a apoštolský věk
Ježíš kázal evangelium o království a založil církev (Mt 16,18). Jméno církve, do které chodili apoštolové Petr, Jan a Pavel, byla Církev Boží (1K 1,2; 11,22; Ga 1,13). Hlavní rys Církve Boží bylo dodržování pravdy nové smlouvy, jako je Den odpočinku1 a Pascha2, které dal za příklad Ježíš.
- Den odpočinku: Ačkoli většina církví dnes dodržuje nedělní bohoslužby, Ježíš nikdy nedělní bohoslužby nepřikázal. Ježíš vždy dodržoval Den odpočinku v sobotu (L 4,16). Učil také, že Den odpočinku je pravda, kterou musí Boží lid zachovávat až do konce světa (Mt 24,20). Raná církev následovala Ježíšův příklad a jako obyčej dodržovala Den odpočinku (Sk 17,2).
- Pascha: Prostřednictvím Paschy Ježíš uzavřel novou smlouvu a udělil požehnání odpuštění hříchů a věčný život (Mt 26,17–28; L 22,14–20; J 6,53–54). Raná církev slavila Paschu nové smlouvy podle Kristova evangelia (1K 5,7–8; 11,23–26).
Ježíš však prostřednictvím podobenství o plevelu a pšenici prorokoval, že pravda nové smlouvy zmizí.
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. … ‚Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ Mt 13,24–30
Nepřítel zasel plevel na poli, kde majitel zasel dobré semeno, znamená, že po Ježíši satan naplní svět nepravostí, tedy falešnými doktrínami (Mt 13,36–42). Ježíšovo proroctví se přesně naplnilo.
Římské pronásledování křesťanů a rozdělení církve
Po Ježíšově nanebevstoupení se evangelium nové smlouvy rozšířilo nejen do Judska, ale až do Říma. Křesťanská víra, která důkladně odmítala jiné bohy a modly a věřila pouze v Ježíše, vzbuzovala u Římanů odpor. Křesťanství bylo tvrdě pronásledováno římskou říší asi 250 let od dob císaře Nera až do roku 313. Mnoho věřících bylo ukřižováno nebo upáleno na hranici a v arénách byli dokonce dáváni za pokrm divokým zvířatům, jen proto, že se odmítli vzdát své křesťanské víry.
Navzdory mnoha těžkostem, víra členů rané církve byla neochvějná. Pevně se drželi pravdy nové smlouvy, kterou Ježíš učil a dal za příklad. Když však ve 2. století zemřeli apoštolové, kteří byli přímo vyučováni Ježíšem, začaly se v této víře objevovat trhliny. Někteří začali prosazovat doktríny, které ke Kristovu učení přidávaly lidské názory. Církev se rozdělila na východní církev, která se držela pravdy apoštolského věku, a západní církev, která nedodržovala Boží zákon.
V té době byl v Římské říši populární mithraismus, kult boha slunce, který považoval neděli za posvátný den. Západní církev s centrem v Římě opustila Den odpočinku a konala bohoslužby v neděli od 2. století. Východní církev naproti tomu pokračovala v dodržování Dne odpočinku až do doby Konstantina ve 4. století.
„… předpokládalo se, že jejich předchůdci, starověcí sabatariáni, se cítili dotčeni Konstantinovým ediktem, který přísně vynucoval dodržování prvního dne v týdnu … je jisté, že praxe slavení soboty jako svátku byla ve východních církvích na konci čtvrtého století velmi běžná …“ Henry Bannerman, The Modern Sabbath Examined (Zkoumání moderního Dne odpočinku), London: Whittaker, Treacher and Arnot, 2012, str. 274
Západní církve se navíc odchýlily od Kristova učení a pořádaly svatou večeři v neděli po Pasše, tedy na Den vzkříšení. Římská církev, která byla v centru toho všeho, šla ještě o krok dál a donutila východní církve, které do té doby pořádaly svatou večeři na den Paschy podle příkladu Ježíše a apoštolů, aby se Paschy vzdaly a následovaly jejich vlastní zvyky. Východní církev to odmítla, ale nedokázala zabránit tomu, aby nepravost vytvořená lidským myšlením postupně nahlodala pravdu nové smlouvy.
„Mezi východní a západní církví však byly rozdíly. Nejdůležitějším datem v Asii byl 14. Nissan, kdy se konala eucharistie. Avšak západní církev se postila až do neděle po 14. Nissanu a poté slavila paschální eucharistii. … V roce 155 Polykarp diskutoval tuto otázku s římským papežem Anicetem, ale ani jedna strana nebyla schopna přesvědčit tu druhou, a tak se dohodli, že budou tento den slavit odlišně. … Významnější fáze tohoto sporu nastala v Římě v roce 197. Římský papež Viktor, mnohem dominantnější než Anicetus, nutil celou církev, aby přijala Dominikální pravidlo slavit svatou večeři v neděli a tím zastavit veškerý zmatek.“ JW C. Wand, A History of the Early Church to A.D. 500 (Historie rané církve až do 500 n. l.), Routledge, 2006, str. 82–83
Sekularizace křesťanství a zrušení pravdy nové smlouvy
V roce 313 n. l. nastal v historii církve zásadní obrat, když římský císař Konstantin vydal Edikt milánský. Konstantin, který legalizoval křesťanství tímto ediktem, postupně zavedl politiku na podporu a zvýhodňování křesťanství. Jak si církev získávala respekt ve světě, hrnuli se do církve i lidé, kteří toho o křesťanství moc nevěděli. Římský císař se snažili využít křesťanství k politickým účelům.
V této situaci se církev rychle sekularizovala a pravda o nové smlouvě zmizela. V roce 321, kdy Konstantin vydal nařízení o neděli, nejen západní církve, ale i východní církve opustily Den odpočinku a začaly uctívat v neděli. V roce 325 bylo na Nikajském koncilu svolaném Konstantinem zrušeno slavení Paschy. Bylo rozhodnuto konat svatou večeři na Den vzkříšení, jak na tom trvala církev v Římě. Římskokatolická církev navíc proměnila 25. prosinec, den narození boha slunce Mithry, na narozeniny Ježíše.
Tímto způsobem se římský katolicismus, který opustil pravdu nové smlouvy a přijal zvyky náboženství boha dlunce, stal v roce 392 státním náboženstvím Římské říše. Svatí, kteří se snažili až do konce následovat Kristovo učení, se skrývali v horách a pouštích, aby zachovávali pravdu nové smlouvy, ale nakonec bylo vlákno pravdy zcela přerušeno.
Středověké církevní dějiny: Papežství (Doba temna)
Jak moc Římské říše slábla, germánské kmeny sestoupily ze severu a založily si vlastní země na římském území. Po řadě útrap konvertovali na římskokatolickou víru a papež se stal duchovním vůdcem evropských národů. Hlava římskokatolické církve, která změnila veškerou pravdu nové smlouvy ve falešné doktríny, získala absolutní moc. Tak přišla náboženská doba temna, věk papežství, kdy neexistovala žádná pravda.
Během tohoto období byl jakýkoli názor poukazující na korupci římskokatolické církve ignorován. Římskokatolická církev založila inkvizici, aby se zbavila těch, kteří poukazovali na jejich korupci, a udržela si svou moc. Mnoho lidí bylo obviněno z kacířství a bylo brutálně mučeno a zabito.
„Inkvizici, nazývanou ‚Svaté oficium‘, zavedl papež Innocent III. a zdokonalil ji následující papež Řehoř IX. … Vzpomeňte si na mnichy a kněze ve svatých šatech, kteří řídí, s bezcitnou krutostí a nelidskou brutalitou, dílo mučení a upalování zaživa nevinných mužů a žen, a dělají to ve jménu Krista, na přímý příkaz ‚náměstka Kristova‘.
INKVIZICE byla NEJNECHVALNĚJI PROSLULÁ a NEJĎÁBELŠTĚJŠÍ věc v historii lidstva. Vymysleli ji papežové a používali ji po 500 let, aby si udrželi svou moc.“ Henry H. Halley, Halley’s Bible Handbook (Halleyova biblická příručka), Zondervan Publishing House, 1962, str. 883
Historie reformace: Neúplná reformace
Když korupce římskokatolické církve dosáhla vrcholu, včetně prodeje odpustků, v Evropě se konečně zažehly plameny reformy. V roce 1517, po připevnění devadesátipěti tezí Martina Luthera na dveře kostela univerzity ve Wittenbergu v Německu, se náboženská reformace plně rozběhla. Mnoho lidí, včetně Zwingliho a Kalvína, pracovalo pro reformaci.
Tímto způsobem vzniklo v 16. století mnoho náboženských reformátorů, kteří kritizovali zkaženost římskokatolické církve a snažili se svým vlastním způsobem následovat učení Bible. V důsledku toho bylo vytvořeno několik protestantských církví, včetně luteránské, presbyteriánské, baptistické a metodistické. Vyzývali však pouze k reformě víry a neobnovili pravdu nové smlouvy, jako byla Pascha. Protestantismus kopíroval mnoho falešných doktrín římskokatolické církve, jako je nedělní bohoslužba.
Od té doby mnoho učenců a náboženských vůdců studovalo a vyučovalo Bibli, ale nikdo nezískal zpět pravdu nové smlouvy, kterou dodržovali Ježíš a apoštolové. Moc římskokatolické církve se zhroutila, ale její falešné doktríny, jako je nedělní bohoslužba a Vánoce, stále přetrvávají. To znamená, že nejen reformace v 16. století, ale i reformy mnoha náboženských vůdců, které následovaly, byly neúplné.
Poslední úplná reformace: Obnova nové smlouvy a Církev Boží
Bůh, který vidí konec od počátku, řídí dějiny světa. Totéž platí pro církevní dějiny. I když falešné nauky mohou dočasně zvítězit a satan se může zdát, že získal moc, Bůh řekl, že on sám zlomí satanovu moc a osvobodí svaté od nepravosti. Bible předpovídá příchod Krista, podruhé příchozího Ježíše, který vykoná všechnu tuto práci.
„Viděl jsem, že ten roh vedl válku proti svatým a přemáhal je, až přišel Věkovitý a soud byl předán svatým Nejvyššího; nadešla doba a království dostali do držení svatí.“ Da 7,21–22
„Tento roh“ je „malý roh“ zmíněný v Danielovi 7,25. Malý roh, který změnil Boží doby a zákon a bojoval proti svatým a zvítězil nad nimi, odkazuje na moc, která se staví proti Bohu. Ale je psáno, že „Věkovitý“ přijde a bude bránit svaté. Znamená to, že Bůh přijde na tuto zem, aby zničil všechny falešné doktríny a vedl svaté k pravdě.
„Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ L 18,7–8
Ježíš řekl, že až se vrátí, nenajde na zemi víru, která by byla hodna spasení. Jak bylo předpovězeno v podobenství o plevelu a pšenici, pravda nové smlouvy byla zničena satanem a svět byl naplněn nepravostí. Pokud by v této situaci měl přijít Bůh jako poslední soudce a soudit svět okamžitě, nikdo by nebyl spasen. Proto Ježíše na svém druhém příchodu nepřichází jako soudce, ale jako Spasitel. Vrátí se před posledním soudem a obnoví všechny pravdy nové smlouvy, čímž osvobodí svaté z okovů nepravosti. Toto je úplná náboženská reforma, kterou Bůh sám provádí v tomto věku.
Kniha Zjevení Janovo také prorokuje, že Ježíš, kořen Davidův, přišel znovu, aby otevřel zapečetěnou Bibli (Zj 5,1–5; 22,16). To znamená, že podruhé příchozí Kristus přijde a obnoví pravdu nové smlouvy, kterou nikdo nemohl dodržovat kvůli satanovým intrikám. Bible tedy říká, že Kristus se musí zjevit podruhé, aby svatí mohli dosáhnout spasení.
„tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ Žd 9,28
Osoba, která naplnila všechna tato proroctví v Bibli, je Kristus Ansanghong. Podruhé příchozí Kristus Ansanghong zcela obnovil pravdy nové smlouvy, které byly dodržovány v rané církvi, včetně Dne odpočinku a Paschy, a znovu vybudoval Církev Boží. Dnes jedinou církví, která zachovává pravdu z dob Ježíše a apoštolů, nikoli falešné doktríny zaseté satanem, je Církev Boží, kterou založil Kristus Ansanghong. Proto je Církev Boží církví, která dosáhla úplné náboženské reformy a je autentickou církví, která má příslib spasení.
