Přehled
Bible nás učí, že Bůh, který přichází v těle, není jen Boží tajemství, ale také pramen vody života (Ko 1,26–27; 2,2; J 4,14; 7,37–38). V této knize Kristus Ansanghong svědčil o Duchu a Nevěstě, tedy o tajemstvím Božím v tomto věku a prameni vody života. Pravda života zmizela od doby apoštolské a nikdo nemohl být spasen. Bible prorokuje, že Kristus přijde znovu v těle, aby obnovil všechny pravdy nové smlouvy a zachránil svůj lid. Kristus Ansanghong odhalil toto učení Bible a zmínil se o Nevěstě, která se měla zjevit s podruhé příchozím Kristem. Vysvětlil také svátky nové smlouvy a jejich prorocké významy, učení, kterému by měl Boží lid rozumět skrze historii, Svatou trojici, duši, starou a novou smlouvu, Boží pečeť atd.
Předmluva
Tato kniha pojednává o posledních Božích tajemstvích, které Bůh skryl, aby je dal poslednímu zbývajícímu lidu, jak je napsáno v Mal 3,23–24—poslední kapitole Starého zákona: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve, než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům …“ a Am 3,7: „Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům.“
Nyní přišel čas a věčné království Boží je blízko. Proto všechna tajemství zapečetěna v Bibli (viz Iz 8,16; Da 12,4.9–10; Zj 10,4) musí být odhalena (Zj 10,7; 22,10). Na co odkazuje řád Melchisedecha a historie krále Davida zaznamenané v této knize? A přijde Ježíš s ohněm, aby hned soudil? Nebo se objeví v těle a v tajnosti, aby svědčil o pravdě a pak přijde jako soudce v poslední den? Všechny tyto otázky by neměly být brány na lehkou váhu.
Všichni čtenáři, kteří touží po Boží pravdě, si musí tuto knihu prostudovat. Tuto knihu si zaslouží přečíst nejen obecní věřící, ale také pastoři a profesoři teologických škol. Jak to bylo v době prvního příchodu Ježíše a Jana Křtitele, bude tomu tak i v posledních dnech. Poslední pravda nevyjde z velké církve, ale bude zakřičena na poušti. Kdo čte tuto knihu s pokornou myslí, ten to pochopí.
Teď nastal poslední čas, kdy Bůh shromáždí vyvolené ze všech stran. Kdokoliv, kdo toužíte po pravdě, prosím prostudujte si tuto knihu. Pokud jí nemůžete plně porozumět, navštivte nás bez váhání. Studium „tváří v tvář“ vás povede k lepšímu porozumění.
Jak uvidíte v obsahu, jsou zde Boží tajemství, které jste se nikdy nemohli naučit v jiných církvích nebo teologických školách. Kdokoli tuto knihu studuje, to zcela pochopí. A ten, kdo chce vykonat Boží vůli, tuto knihu uzná za poslední oznámení od Boha (J 7,17). Přečtěte si tuto knihu se vší vážností a navštivte nás.
Obsah
- Kapitola 1 Odpečetění tajemství sedmi hromů
- Kapitola 2 Sedm svátků ve třech časech
- Kapitola 3 Strom života a Desatero přikázání
- Kapitola 4 Mojžíš a Ježíš
- Kapitola 5 Potomstvo zaslíbení a zbývající lid
- Kapitola 6 O 144 000
- Kapitola 7 Poslední pohroma a soud
- Kapitola 8 Záhada Paschy
- Kapitola 9 Historie minulosti je stín věcí, které přijdou
- Kapitola 10 Tajemství Boží
- Kapitola 11 O Ježíši
- Kapitola 12 O Svaté trojici
- Kapitola 13 O Duchu svatém
- Kapitola 14 Poprvé příchozí Ježíš a poslední Ježíš
- Kapitola 15 Syn člověka přijde v oblaku
- Kapitola 16 Zjevení falešných Kristů
- Kapitola 17 Řád Melchisedechův
- Kapitola 18 Setkání s Bohem v Sionu
- Kapitola 19 Kristus, který má přijít v tajnosti a král David
- Kapitola 20 Bůh přebývá ve městě Sion v těle
- Kapitola 21 Desatero přikázání a litera
- Kapitola 22 Proč Bůh dal strom poznání dobrého a zlého v zahradě Eden?
- Kapitola 23 Den odpočinku a tisíc let odpočinku
- Kapitola 24 Dokonalost a nedokonalost
- Kapitola 25 Odkud pochází lidská duše?
- Kapitola 26 Duše byla stvořena Božím dechem života
- Kapitola 27 Ti, co tvrdí, že duše neexistuje
- Kapitola 28 Ten pozemský a ten nebeský
- Kapitola 29 Proč nám Bůh dovolil zhřešit v andělském světě?
- Kapitola 30 Stará smlouva se změnila v novou smlouvu
- Kapitola 31 Nařízení nové smlouvy
- Kapitola 32 Pascha a poslední večeře
- Kapitola 33 Boží dílo pečetění
- Kapitola 34 Proroctví o Duchu svatém pozdního deště
- Kapitola 35 Pramen vody života
Kapitola 1 Odpečetění tajemství sedmi hromů
Je psáno:
Zj 10,4 『Jakmile doznělo to sedmero zahřmění (sedm hromů: B21), chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: „Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!“』
Zůstane sedm hromů navždy zapečetěno, nebo nastane čas, kdy budou odpečetěny? V Bibli nemůže být žádné slovo, které postrádá smysl. Slovo „zapečetění“ naznačuje, že přijde čas, kdy to bude odpečetěno. Verš 7 stejné kapitoly nám říká, že to bude odpečetěno. Je psáno:
Zj 10,7 『ve dnech, kdy zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.』
Toto tajemství je evangelium nové smlouvy, které bylo oznámeno apoštolům rané církve a prorokům. Po apoštolském věku byla tato nová smlouva pošlapána satanem v dobách temna a byla zapečetěna až dodnes. Avšak podle slova: „Já jsem Hospodin, vykonám to spěšně, v pravý čas.“ Boží tajemství se uskutečňuje v posledních dnech. Je psáno:
Zj 22,10 『A řekl mi: „Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko』
Iz 60,22 『Z nejmenšího jich bude tisíc, z nejnepatrnějšího mocný národ. Já jsem Hospodin, vykonám to spěšně, v pravý čas.“』
V Bibli je několik záznamů o hromu, ti, kteří hned neslyšeli Boží hlas, byl tento hlas slyšet jako hrom. Je psáno:
J 12,28–30 『Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. 』
Bůh zvláště dal apoštolovi Janovi ucho, aby správně slyšel Boží hlas. Je to apoštol Jan, který napsal Knihu Jana. Když lidé slyšeli jen zvuk hromu, Jan správně uslyšel Boží hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ a zapsal jej do knihy Jana. Jan tedy slyšel sedm hromů a chystal se to napsat, ale Bůh mu řekl, aby zapečetil to, co vyslovilo sedm hromů, a tak to nenapsal, pouze napsal, že zahřmělo.
Co tedy představuje sedm hromů? Nikdo dosud nebyl schopen toto tajemství sedmi hromů si uvědomit, protože jeho pravý čas ještě nenastal. Ale nyní je čas konce, kdy se sedmý anděl chystá troubit na polnici. Proto kdokoli studuje následující výklad, bude mu jasně rozumět.
Pokud jde o tuto záležitost, nejprve musíme studovat číslo 7 a pak hrom. Číslo 7 znamená „dokonalost“. Takže pokud nahradíme sedm „dokonalostí“, můžeme říci: „Sedm hromů jsou dokonalé hromy.“
Kde tedy promluvily dokonalé hromy? Mluvily v přítomnosti celého izraelského shromáždění, nejen před jedním nebo dvěma lidmi. V roce 1498 př.n.l., kdy Bůh na hoře Sinaj vyhlásil z ohně Desatero přikázání a slova smlouvy, učinil to za zvuku hromu. Je psáno:
Ex 20,18–19 『Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“』
V té době byl Mojžíš schopen porozumět hlasu Božího hromu, ale lidé nemohli. Slyšeli jen zvuk sedmi hromů. Mojžíš, který pochopil, co řeklo sedm hromů, to prohlásil lidu. Je psáno:
Dt 5,5 『Já jsem stál v oné době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu. Řekl:』
A mezi slovy v Bibli jsou vždy verše, které mají své družky. Máme vykládat Bibli hledáním její družky.
Iz 34,16 (B21) 『Hledejte v knize Hospodinově a čtěte! Ani jediný z nich nechybí, žádný z nich není bez družky. Jeho ústa dala příkazy a jeho Duch je shromáždí.』
A slovo „zapečetit“ se nachází v následujícím verši:
Iz 8,16 『„Zavaž svědectví a zapečeť zákon mezi mými učedníky.“』
Jelikož je to napsáno ve Zjevení 10,4: „Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!“ a v Izajáši 8,16: „Zavaž svědectví a zapečeť zákon mezi mými učedníky,“ což znamená, že sedm hromů musí být určitou částí zákona. Ze zákona je to jen sedm svátků ve třech časech, které byly dosud zapečetěny. Prostřednictvím těchto sedmi svátků ve třech časech—tajemství sedmi hromů, poznáváme tajemství nebeské svatyně a můžeme nahlédnout do ďáblova doupěte.
V dávných dobách král Jóšijáš a král Chizkijáš uctívali modly, když nevěděli o svátcích, ale když si uvědomili svátky, zachovávali je a zničili úplně všechny modly (viz 2Kr 23,21–25; 2Pa 30,1–27; 2Pa 31,1).
Někteří se ptají: „Proč Bůh komplikuje to, co vyslovilo sedm hromů, tím, že je zapečetí?“ O tom můžeme přemýšlet různými způsoby. Když to vykládáme podle slov Bible, je to proto, že Bůh chtěl dát to, co je zapečetěné pouze vyvoleným lidem jako výjimeční dar. Ježíš řekl:
Mt 13,10–11 『Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.』
Bůh zapečetil to, co vyslovilo sedm hromů, aby to dal svému lidu, aby mohli být v posledních dnech zachráněni v případě nouze. Je psáno:
Da 12,4 『 A ty, Danieli, udržuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu až do doby konce. Mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží.“』 V překladu B21 je psáno: 『Ty Danieli, však ta slova zachovej v tajnosti a zapečeť tu knihu pro poslední čas. Mnozí budou procházet sem a tam a poznání se rozroste.“』
Da 12,9–10 『Řekl: „Jdi, Danieli, tajuplná a zapečetěná budou ta slova až do doby konce. Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.“』
Bible říká: „žádný svévolník se nepoučí.“ Kdo je svévolník? Odpověď nalezneme v Bibli. Je psáno:
Neh 13,17 『Měl jsem o to spor s judskými šlechtici a ptal jsem se jich: „Jakého zla se to dopouštíte? Znesvěcujete den odpočinku!“』
Bible říká, že znesvěcení Dne odpočinku je zlo. Prorok Izajáš říká, že zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta, pokud budou dodržovat lidské příkazy.
Iz 29,13–14 『Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“』 Oproti tomu je psáno:
Zj 14,12 『Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“』
Apoštol Pavel psal o těch, kteří dostali moudrost následovně:
Ef 1,7–9 『V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, …』
Da 12,10 『… Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.』 Jak bylo uvedeno výše, ti, kteří mají vykoupení skrze krev Beránka Paschy nové smlouvy, jsou bohatí ve vší moudrosti a porozumění, takže mohou znát všechna tajemství Boží.
Bůh však nejdříve sdělí své tajemství vyvolenému prorokovi jako první, a pak skrze něj oznamuje těm, kteří přijali pravdu. Je psáno:
Am 3,7 『Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům.』
Každé Boží tajemství má svůj čas. A také sedm hromů, poslední tajemství bude v určeném čase odpečetěno stanoveným člověkem v určeném čase. Neboť kdyby to nebylo zapečetěno, poslední Boží dílo by mohlo být ohroženo narušením.
Bůh zapečetil sedm hromů ze stejného důvodu jako, že učinil Nebúkadnesara krále Babylónského zapomenout na jeho sen. Kdyby král nezapomněl na svůj sen, všichni kouzelníci, čarodějové a astrologové z Babylónu by ho vyložili falešně. Králův sen se týkal důležité věci, že Boží lidé budou mít na konci věku věčné království. Kdyby byl sen špatně vyložen, co by se stalo? Z tohoto důvodu Bůh učinil krále zapomenout na svůj sen a svěřil Danielovi správný výklad.
Da 2,9 『Jestliže mi ten sen neoznámíte, čeká vás jediný rozsudek. Domluvili jste se, že mi budete říkat lživé a zlé věci, dokud se nezmění čas. A proto mi řekněte ten sen a poznám, že jste schopni sdělit mi i výklad.“』
Tento sen souvisel s takovou vážnou záležitostí, že nejenom kouzelníci, čarodějové a astrologové v Babylónu, ale i Daniel a jeho tři přátelé—Boží lid—by měli být zabiti, pokud o tom nedali vědět králi a nevyložili ho správně. Takže Bůh způsobil, aby král zapomněl na svůj sen a dovolil, aby jen Daniel poznal ten sen a nechal jen jeho výklad uznat za správný. Stejně tak, co řeklo sedm hromů, je velká pravda, která rozhoduje o osudu církve. Pokud to nebude vyloženo, všichni kouzelníci v Babylónu—falešné církve—a dokonce i duše Božího lidu, budou všichni zničeni. Takže Bůh zapečetil to, co řeklo sedm hromů, a dovolil pouze určenému muži, aby to otevřel tak, že ti, kteří by přijali pravdu, v ni mohli mít důvěru. Pokud by Bůh nezapečetil to, co vyslovilo sedm hromů, všichni falešní učitelé by si to špatně vyložili a tím zničili Boží vůli. Bůh zapečetil to, co vyslovilo sedm hromů, protože je to vážná pravda o osudu poslední církve.
Kdo tedy odpečetí pečeť a otevře to, co vyslovilo sedm hromů? Apoštol Jan napsal:
Zj 5,1–6 『A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.』
Jak je napsáno, „Beránek, který vypadá, jako by byl zabit,“ Beránek tajně přijde ve jménu Davida v posledních dnech, zlomit sedm pečetí a otevřít to, co řeklo sedm hromů. Bible prorokuje, že odpečetění toho, co řeklo sedm hromů, se stane během jedné generace v posledních dnech. Takže to není možné v církvích, které byly ustanoveny před 100 nebo 200 lety. Protože je psáno:
Mt 24,31–34 『On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane.』
I když nějaký člen církve pochopí tajemství sedmi hromů a vydá o něm svědectví, jeho církev to nepřijme. Je to proto, že každá církev je pod kontrolou své vlastní tradice.
Kapitola 2 Sedm svátků ve třech časech
V Mojžíšově zákoně je sedm svátků ve třech časech. To znamená, že sedm svátků je seskupeno do třech časů v roce. V knize Druhá Mojžíšova je sedm svátků ve třech časech zaznamenáno jako „Svátek nekvašených chlebů, Svátek prvních snopků pšeničné žně a Svátek sklizně“ (Ex 23,14–17; 34,18–23). V knize Pátá Mojžíšova „Svátek nekvašených chlebů, Svátek týdnů a Svátek stánků“ (Dt 16,16–17) a v knize Druhá Paralipomenon „Svátek nekvašených chlebů, Svátků týdnů a Svátek stánků“ (2Pa 8,13).
Proč jsou někdy jména svátků ve třech časech zaznamenána odlišně? Někdy jeden svátek má dvě nebo tři různá jména, aby mohl správně ukázat svůj význam. Ale i když se svátky nazývají jiným jménem, nejsou jiné, ale stejné. Například Svátek žně a Svátek týdnů jsou stejné svátky a Svátek sklizně a Svátek stánků jsou stejným svátkem sedmého měsíce.
Přestože jsou svátky nazývány jako svátky ve třech časech, nejsou tři, ale sedm. Těchto sedm svátků má více než patnáct jmen včetně jejich odvozených jmen. Také existují Svátek púrím a Svátek posvěcení, které nepatří k Mojžíšovu zákonu (Est 9,21.31; J 10,22).
Původní jména sedmi svátků jsou následující: Pascha, Svátek nekvašených chlebů, Den prvotin, Den letnic, Svátek trubek, Den smíření a Svátek stánků. Ty jsou seskupeny do třech časů:
1. čas: Pascha a Svátek nekvašených chlebů
2. čas: Den prvotin a Den letnic
3. čas: Svátek trubek, Den smíření a Svátek stánků
Těchto sedm svátků je někdy nazýváno jinými jmény. Například Svátek nekvašených chlebů se nazývá Svátkem po sedm dní (Ez 45,21), Den prvotin se nazývá Svátkem podávání (Lv 23,11; Ex 23,15–16; 34,22), a Svátek stánků se nazývá Svátkem příbytků (Ezd 3,4–6; J 7,2). Sedm svátků ve třech časech je nazýváno různými jmény a všechny jejich jména jsou následující:
Svátek nekvašených chlebů, Pascha, Svátek po sedm dní, Svátek žně, Den prvotin, Svátek podávání, Svátek týdnů, Den letnic, Svátek sběru, Svátek sklizně, Svátek sedmého měsíce, Svátek stanů, Svátek příbytků, Svátek stánků, Svátek trubek a Den smíření (viz Neh 8,2.14; Ex 23,15–17; 34,18–22; Lv 23,10–16.39–41; Dt 16,9–10).
Svátky a jejich proroctví
Jehova ustanovil sedm svátků ve třech časech skrze skutky Mojžíšovy, které naplnil Ježíš od ukřižování až do jeho příchodu. Těchto sedm svátků je seskupeno do třech časů.
Nejprve začíná společně Pascha a Svátek nekvašených chlebů. Lidé si každý rok připomínali tyto dny jezením nekvašených chlebů po dobu sedmi dnů od večera čtrnáctého dne prvního měsíce posvátného kalendáře až do večera dvacátého prvního dne toho měsíce (Ex 12,18). Důvodem, proč Bůh přikázal Izraelitům, aby navždy dodržovali Paschu a Svátek nekvašených chlebů bylo, aby si připomenuli utrpení, kterým prošli, dokud nepřešli Rudé moře skrze moc Jehovy poté, co opustili Egypt večer v den Paschy a zároveň oslavovali Boží moc (Ex 13,7–8). Během tohoto svátku Jehova použil hořké byliny a nekvašený chléb, aby si pamatovali jejich utrpení. Tento nekvašený chléb byl nazýván chlebem utrpení (Dt 16,3; Ex 12,17–18; Nu 9,11; Lv 23,5–6; 2Pa 35,17; Mk 14,12).
Tyto svátky představují Ježíšovo utrpení, které podstupoval od doby, kdy oslavil poslední Paschu se svými učedníky až do smrti těla na kříži. Vstup Izraelitů do Rudého moře, představuje Ježíšův vstup do hrobu a jejich výstup z moře, jeho vzkříšení. Jeho význam je vidět v křtu, které nyní máme (1K 10,1–2; 1P(t) 3,21).
Druhý čas je Svátkem žně. Izraelci přinesli knězi první obětní obilí jako oběť na první svátek, v první den po Dni odpočinku (neděle), po Svátku nekvašených chlebů a pak představili oběť nového obilí v Den letnic, sedmý den po sobotě, padesátý den po obětování oběti (Lv 23,10–16; Ex 34,22; Nu 28,26; Dt 16,9–10; Sk 2,1). Tento svátek byl ustanoven, protože to trvalo celkem padesát dnů od dvacátého druhého dne prvního měsíce, kdy Izraelité prošli Rudým mořem po Exodu až do jedenáctého dne třetího měsíce, kdy Mojžíš vyšel na horu Sinaj, aby obdržel Desatero (viz Ex 19,16–25; 24,1–18). Bůh ustanovil Svátek žně, aby si tyto dny pamatovali a připomínali si je i příští generace (Ex 14,29–31; 19,1–2; 24,12–16). Proroctví této události bylo naplněno Ježíšem, když byl vzkříšen a vstoupil do velesvatyně v nebi, aby vylil Ducha svatého v Den letnic, padesátý den po vzkříšení. Mojžíš vyšel na horu Sinaj a obdržel Desatero, což představovalo, že Ježíš vstoupí do velesvatyně v nebesích a přijme Ducha svatého a vylije jej na své učedníky (Sk 2,1–4; Žd 9,11–12).
Mojžíš tábořil před horou Sinaj a šel na horu před Boha v první den třetího měsíce posvátného kalendáře, čtyřicátý den po vyjití z Rudého moře ve dvacátém druhém dni prvního měsíce. Tato událost naznačila, že Ježíš vystoupí do nebe čtyřicátý den po jeho vzkříšení (Ex 19,1–7; Sk 1,3–9). V Good News Bible (Anglický překlad Bible) je napsáno: „první den třetího měsíce“ (Ex 19,1). Mojžíšovy skutky na hoře Sinaj tak ukazují to, co Ježíš vykoná v nebeské svatyni.
Třetí čas je Svátkem sklizně. Tento svátek se nazývá svátkem sedmého měsíce (Neh 8,13–14). V první den sedmého měsíce posvátného kalendáře se lidé připravili na Den smíření tím, že hlasitě troubili na polnice. Desátý den toho měsíce velekněz přinesl krev z býků a koz, aby učinil smíření pro něho i jeho lid. Jednou za rok vstoupil do velesvatyně a pálil kadidlo. A od patnáctého dne sedmého měsíce oslavovali Svátek stánků po sedm dní, vyšli na kopce a přinesli několik olivových a palmových větví, aby udělali stánky a rozložili je na střechu svých domů nebo na dvorku domu Božího, a bydleli ve stáncích, aby si připomínali příbytek ustanovený skrze Mojžíše, pomáhali jeden druhému a radovali se (Dt 16,11–15; Lv 23,39–43; Neh 8,9–18).
Tento svátek byl ustanoven, protože Mojžíš vyšel na horu Sinaj před Jehovu, aby obdržel Desatero jedenáctého dne třetího měsíce (Ex 24,15–18). Zatímco tam zůstal čtyřicet dní a nocí, lidé si udělali modlu ve tvaru zlatého býčka a uctívali ji. Když Mojžíš sestoupil z hory po obdržení Desatera přikázání 21. dne 4. měsíce, viděl tu scénu, odhodil desky z rukou a rozbily je na kusy na úpatí hory. Tato událost na ně přinesla velkou katastrofu a zhruba tři tisíce z nich zemřelo (Ex 32,1–28). Potom všichni činili pokání, obnovili svou mysl a sundali všechny své ozdoby. A Mojžíš vzal svůj stan a postavil jej mimo tábor na vzdálené místo, a vyšel ke stanu setkávání, který byl mimo tábor a klaněl se Jehovovi (Ex 33,1–11). Díky Mojžíšově upřímné prosbě, Jehova ukázal svou milost Izraelcům znovu a přikázal mu, aby přišel na horu se dvěma deskami z kamene jako poprvé (Ex 33,12–17).
Den, kdy Mojžíš obdržel Desatero
První den šestého měsíce vyšel Mojžíš na horu Sinaj s novými deskami, stejnými jako ty, které byly dříve rozbité. Zatímco tam zůstal čtyřicet dní a nocí bez jídla a pití, Jehova napsal opět přikázání na kamenné desky. Desátý den sedmého měsíce sestoupil Mojžíš z hory s Desaterem a prohlásil lidu všechny přikázání Jehovy a záležitost stavění příbytku. Od patnáctého dne tohoto měsíce, ti, kteří byli ochotni, přinesli jako materiály pro stavění příbytku oběti jako zlato, stříbro, jemné prádlo, kožichy a tak dále. Jejich dobrovolné oběti byly víc než dostatečné pro výrobu svatostánku (Ex 34,4–35; 36,5–7). Sedm dní se snažili, co nejvíc poskytnout materiály pro stavbu stánků. Podle skutků Mojžíše Jehova ustanovil svátky tak, aby si lid pamatoval na toto všechno po budoucí pokolení. Stanovil den, kdy sestoupil Mojžíš z hory Sinaj se dvěma deskami Desatera, jako Den smíření. Také ustanovil den, kdy lidé začali přinášet materiály pro stavbu stánku jako Svátek stánků, aby si mohli připomínat dílo zhotovení stánku tím, že jej udržují po sedm dní svatým.
Při přípravě na Den smíření Jehova ustanovil první den sedmého měsíce jako Svátek trubek. Vybral si den, kdy Mojžíš vyšel na horu Sinaj poprvé, aby obdržel Desatero přikázání a ustanovil jej za Den letnic, neboť už předtím, než Mojžíš vyšel na horu, aby ho přijal, vyhlásil Desatero přikázání svým hlasem (Ex 20,1–19; 24,15–18). Bůh stanovil den, kdy vystoupil na horu, aby dostal Desatero jako Den letnic.
Ale vybral si den, kdy Mojžíš obdržel Desatero podruhé po čtyřiceti dnech půstu na hoře a ustanovil jej Dnem smíření pro odpuštění hříchů lidu.
Svátek stánků a jeho proroctví
Každý svátek je stínem toho, co přijde. Mojžíš dostal Desatero od Jehovy na hoře Sinaj a dal jej lidu. Tato událost ukazuje, že Ježíš později přijme Ducha svatého a vylije jej na apoštoly tím, že vstoupí do velesvatyně v nebi (Sk 2,32–33).
Nicméně, Mojžíš rozbil Desatero, které dostal poprvé na kusy, protože jeho lid spáchal hřích modlářství tím, že si udělal zlatého býčka a uctíval jej. Tato historie ukazuje, že Duch svatý, který Ježíš vylil na apoštoly v Den letnic, když nejprve vstoupil do velesvatyně v nebesích, byl odňat, protože církev upadla a uctívala boha slunce. Pro Krista zůstal jen úzký pruh světla. Je psáno: „… mému služebníku Davidovi zůstalo planoucí světlo po všechny dny přede mnou …“ (1Kr 11,36). Bůh promluvil tato slova, když bylo království rozděleno na dva národy kvůli hříchu Šalomouna, syna Davidova (viz 1Kr 11,1–13).
Toto bylo proroctví o tom, co se naplní po apoštolském věku. Církev byla po dlouhou dobu těžce pošlapávána a pronásledována satanem. Mojžíš po druhé vyšel na horu Sinaj, aby dostal Desatero přikázání. Tato událost ukazuje, že Ježíš vstoupí do velesvatyně podruhé pro dílo evangelia posledních dnů, 22. října 1844, Den smíření—desátý den sedmého měsíce v posvátném kalendáři.
Sedm svátků ve třech časech obsahuje nekonečné pravdy, které ukazují, co má být naplněno od Mojžíše do konce věku. Svátky ve třech časech představují věk Otce, věk Syna a věk Ducha svatého a Bůh ukázal svou moc skrze tyto svátky.
První je Svátek nekvašených chlebů, který odpovídá věku Otce: Jehova sám vyvedl fyzické Izraelity z Egypta.
Druhým je Svátek žně, který představuje věk Syna: Ježíš byl vzkříšen z mrtvých jako prvotina těch, kteří zesnuli (1K 15,20), vystoupil do nebe, vstoupil do velesvatyně v nebeské svatyni, vylil Ducha svatého ranního deště a shromáždil všechnu pšenici ve věku rané církve.
Třetí je Svátek stánků, který se týká věku Ducha svatého: Tento svátek označuje poslední sklizeň podzimních plodin. Tehdy se shromáždí veškerá pšenice světa do nebeské stodoly.
Až dosud se splnily všechny proroctví svátků kromě jednoho—Svátku stánků. Tento svátek znamená, že bude existovat hnutí pro Ježíšův příchod jako poslední soudce poté, co bude vyhlášen určený čas pro jeho příchod. Poslední naplnění proroctví Svátku stánků, které bylo pozorováno již od starověku, je hnutím Ježíšova příchodu jako posledního soudce.
Svátky a kříž
Nyní musíme především vědět, co dělá Ježíš v nebeské svatyni a jaký je tento věk. Bůh to vše připravil, abychom to věděli tímto způsobem: Nebeskou svatyni můžeme uvidět skrze studium pozemské svatyně podle Mojžíšova zákona. Když se Mojžíš chystal postavit stánek, byl poučen, aby ho postavil podle vzoru nebeské svatyně, která mu byla ukázána, v níž by Ježíš později vykonal svou službu. Je psáno:
Žd 8,1–5 『Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ‚Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘』
Proto to, co Bůh ukázal Mojžíšovi v těch dnech, byla nebeská svatyně, kterou měl Ježíš postavit v časech Nového zákona. Studiem pozemské svatyně najdeme důležitou pravdu o nebeské svatyni a službě, kterou Ježíš zde dělá pro vykoupení lidstva. Pozemská svatyně je model, skrze který si dokážeme představit tu nebeskou, kde Kristus slouží před Bohem. Bez zkoumání svatyně si nemůžeme uvědomit Boží správu vykoupení a bez pochopení Boží správy vykoupení, o spáse nemůžeme vědět. Oběť litery, která byla nabízena podle sedmi svátků ve třech časech, byla změněna na duchovní a pravdivou oběť modlitby skrze kříž (Žd 7,12; 8,3; 1K 5,7–8; J 4,24).
Kolik druhů obětí naplnil Ježíš?
Kříž naplnil všechny svátky najednou. Ježíšova drahocenná krev naplnila toto: krev beránka, krev býka, který byl oběť za hřích kněžích, a krev kozla, který byl obětován za hřích lidu. Kristus se tak stal věčnou obětí za hřích (Žd 13,10–12; Ř 3,25). Ježíšovo utrpení a smrt na kříži naplnily Svátek nekvašených chlebů, v němž fyzičtí Izraelci opustili Egypt, zemi hříchu. Jeho vzkříšení jako prvotina pšeničné sklizně v Den prvotin naplnilo oběť podávání. Tím, že vstoupil do velesvatyně v nebi na první Den letnic po jeho vzkříšení, přijal Ježíš Ducha svatého od Otce a nalil ho na apoštoly (srov. Žd 9,11–12.24; 6,19–20; Sk 2,33). A vstupem do velesvatyně v nebi podruhé 22. října 1844, desátého dne sedmého měsíce v posvátném kalendáři, naplnil Den smíření. Takže ukřižování je věčným znamením nové smlouvy, který je třeba si připomínat až do posledního dne (1K 11,26, Iz 33,20; Sf 3,18).
V Mojžíšově zákoně, Bůh přikázal lidu, aby si pamatoval a dodržoval všechny tyto svátky jako věčné obřady po celé generace (Ex 12,14.24; Lv 23,21; Dt 16,3). Kdo se účastní každého svátku, pochopí tuto pravdu: Kdo dodržuje svatou Paschu, pozná pravdu o Pasše a ten, který dodržuje Den prvotin a Den letnic, uvědomí si pravdu o nich. Sedm svátků ve třech časech pod Mojžíšovým zákonem se změnilo v Boží mocné dny naplněné křížem. Stejně jako dávným Izraelitům bylo dáno fyzické požehnání tím, že udržovali všechny svátky svatými (srov. Ex 20,24; Sf 3,18–20; Ezd 6,19–22; Mal 2,4–9), tak získáme nyní duchovní požehnání tím, že pamatujeme na Boží mocné dny naplněné křížem.
Místo, kde uctíváme Boha je nebeská svatyně. V této svatyni se naše tělo stane chrámem Ducha svatého skrze Ježíšovu krev nové smlouvy napsané na našich srdcích (srov. Žd 12,18–24; 8,6–10; 2K 3,3). Jakékoliv místo, kde je dodržována smlouva se stane Božím chrámem.
Kapitola 3 Strom života a Desatero přikázání
Poté, co Bůh stvořil nebe a zemi, umístil strom života v zahradě Eden a dovolil prvnímu muži a první ženě, Adamovi a Evě, aby z něj jedli a žili navždy. Avšak Adam a Eva zhřešili a Bůh je vyhnal ze zahrady Eden a usadil dva cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. Je psáno:
Gn 3,22–24 『I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.』
Pokud by hříšník vztáhl ruku a dotkl se stromu života, byl by usmrcen ohnivým mečem. Od doby, kdy Adam zhřešil, ztratil právo na strom života a naříkal nad tím, jak Pavel řekl: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Ř 7,24). Pak mu Bůh ukázal pravdu z dálky, což byl způsob, jak jíst znovu ze stromu života skrze Kristovou drahocennou krev prolitou na kříži (Žd 11,4.13).
Dosvědčil to Kainovi a Ábelovi, ale Kain nepřijal pravdu a nabídl plodiny půdy podle svého uvážení, ale Ábel ji přijal s poslušným srdcem a obětoval beránka s krví, která symbolizovala drahocennou Kristovu krev (Gn 4,1–4). Tato oběť byla předávána až do doby Mojžíše (Gn 8,20–22; 12,7; 15,9). Od doby Mojžíše Bůh zavedl dokonalé předpisy nařízení. Byly kodifikovány a zaznamenány jako sedm svátků ve třech časech, aby svědčily o Kristu, který přijde později (Žd 3,5). Když Mojžíš postavil pozemskou svatyni, udělal to podle toho, co Kristus učiní v nebeské svatyni v budoucnosti. Svatyně, kterou Bůh ukázal Mojžíšovi skrze zjevení, nebyla jedna z těch dnů, ale pravá svatyně, kterou Ježíš později postavil skrze kříž. Bůh mu přikázal, aby postavil pozemskou svatyni podle vzoru, který mu byl ukázán (srov. Žd 8,2.5; 9,11–12.24; 10,1).
Strom života a cherubové
Když studujeme o pozemské svatyni, byla v ní velesvatyně za druhou oponou a uvnitř velesvatyně byla schrána smlouvy s cheruby na obou koncích příkrovu. Je psáno:
Ex 25,18-21 『Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám.』
Proč tedy Bůh udělal dva cheruby na obou koncích příkrovu na vrcholu schrány? Je to proto, že tam byl strom života, který vede k věčnému životu. Jinými slovy, Desatero přikázání bylo vydáno místo stromu života, ze kterého jedli Adam a Eva. Takže Ježíš řekl: „Chcete-li vstoupit do života, poslouchejte přikázání“ (Mt 19,16–17). Pokud samozřejmě někdo jí ze stromu života v nebi, může žít navždy. Ale lidem nebylo umožněno jíst ze stromu života, který ztratili kvůli hříchu, dokud se pomíjitelné tělo nezmění na nepomíjitelné. Z tohoto důvodu jim Bůh dal Desatero místo stromu života. Nicméně ani Desatero nemohlo být dáno tělu hříchu, lidem bylo dovoleno jej přijmout poté, co byli očištěni krví oběti za hřích. Když se hříšník přiblížil ke schráně nebo se ji dotkl nečistýma rukama, zemřel (srov. Lv 10,1–2; Nu 18,3; 1S 6,19; 2S 6,6–7). Je to proto, že oba cherubové střežili schránu plamenným mečem, stejně jako střežili strom života v nebi plamenným mečem. Střežit strom života v nebi představuje střežit schránu v pravém příbytku, který měl být postaven skrze drahocennou Kristovu krev (Gn 3,22–24, Ex 25,16–22.40). Je psáno:
Zj 11,19 『Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy;』
Dokonce i veleknězi bylo dovoleno vstoupit do velesvatyně a pálit kadidlo až poté, co byl očištěn krví oběti za hřích (Lv 16,1–34; Žd 9,18–28).
Všechny tyto věci jsou stínem toho, co přijde. Typický obřad, který přišel od doby Mojžíše, symbolizoval vzácnou Kristovu krev. Takže nejsme očištěni krví zvířat, ale s drahocennou krví Ježíše Krista. Jelikož Ježíš prolil svou drahocennou krev na kříži jako mzdu všech hříchů lidstva, pouze skrze jeho krev může vstoupit do velesvatyně a přijmout Desatero (strom života) a může vstoupit do věčného života (srov. Žd 10,19–20; 6,19–20; Ř 3,22–25; 8,3–4). Ačkoli se člověku v tomto světě říká, že je spravedlivý, pokud není očištěn vzácnou Kristovou krví, nikdy nemůže vstoupit do věčného života (srov. Sk 4,12; J 6,48–57; Žd 10,19–20).
Naplníme význam Desatera tím, že budeme dodržovat všechny svátky, které symbolizují vzácnou Kristovu krev. Nikdo nemůže být očištěn bez svátků. Jak v časech Starého zákona, tak i v časech Nového zákona mohou být lidé očištěni svatou Kristovou vzácnou krví skrze svátky. Proto řekl Bůh: „Dal jsem jim nařízení a oznámil jsem jim mé zákony, neboť ten, který je poslušný, bude žít skrze ně“ (Ez 20,11; 18,9; Lv 18,4.5).
Obřad, který se koná v pozemské svatyni, se uskuteční v nebeské svatyni skrze Krista. Všechno vykonané v pozemské svatyni jako stín bude vedeno v nebeské svatyni. Kdyby byly svátky zrušeny, Ježíš by nečinil svou službu jako velekněz (Žd 8,3; Iz 33,20).
Někteří říkají, že svátky nemají nic společného s Desaterem. Tito lidé jsou ti, kteří nerozumí Boží správě vykoupení. Ve skutečnosti byla svatyně ustanovena, protože existovalo Desatero přikázání a svátky byly potřebné, protože byla ustavena svatyně. Zákony a nařízení ve všech jeho svátcích jsou Božím prvním přikázáním daným skrze Mojžíše. Proto pokud jde o Boží lid, musí je dodržovat.
Pokud nedodržujeme svátky Jehovy, přejdeme k uctívání jiných bohů, aniž bychom věděli, jaké bohy uctíváme mezi mnoha bohy tohoto světa. V dávných dobách Jerobeám, král izraelský, udělal zlatého býčka, když zamýšlel zakázat svému lidu, aby dodržoval svátky Jehovy (1Kr 12,25–33). Naopak, král Chizkijáš a král Jóšijáš zničili všechny modly, oltáře a vyvolavače duchů zemřelých, když si uvědomili Jehovovy svátky a dodržovali je (2Pa 30,1–5; 31,1–2; 2Kr 23,1–4.21–24). I král Jóšijáš sloužil oltářům a modlám, které byly ustanoveny jeho praotcem Menašem, předtím, než pochopil plně svátky Jehovy. Kdo si neuvědomuje pravou Boží vůli, přechází k uctívání model přirozeně.