Přehled
Bůh ustanovil Mojžíšův zákon, starou smlouvu, v době Starého zákona a zákon Kristův, novou smlouvu, zavedenou v době Nového zákona. V této knize Kristus Ansanghong učil, že první až čtvrté přikázání pro uctívání Boha v Desateru se naplňují prostřednictvím Božích svátků. Dal také vědět, že tyto svátky byly změněny v zákon Kristův, novou smlouvu. Dosvědčil, že Církev Boží, která v tomto věku zachovává svátky nové smlouvy, naplnila proroctví Bible jako potomstvo zaslíbení a přijímá Ducha svatého pozdního deště.
Předmluva
Nejdůležitějším cílem studia Bible je uvědomit si, jakou milostí na mě drahocenná Kristova krev působí a jakým způsobem mi dává věčný život. Důvod, proč v dnešní době studujeme Starý zákon je, že můžeme okusit Kristovu lásku a pochopit Boží plán spasení skrytý před věky. Je to Boží moudrost a prozřetelnost, pomoci nám poznat přítomnost prostřednictvím minulosti a budoucnost prostřednictvím přítomnosti.
Skrze rodinu Abrahama, praotce víry, nám Bůh ukázal dvě smlouvy, které se objeví v budoucnosti. To, že otrokyně Hagar porodila Izmaela, symbolizuje příchod staré smlouvy, Mojžíšova zákona, z hory Sinaj (J 7,19). A to, že Sára, svobodná žena, porodila Izáka, symbolizuje, že nová smlouva, zákon Kristův, vzejde ze Sionu. Mojžíšův zákon byl stínem Kristova zákona, který měl přijít později, nikoliv skutečností. Bůh tedy otevírá cestu Mojžíšovým zákonem, aby mohla naše zatemněná srdce přebývat v milosti jasného Kristova zákona.
Když studujete tuto knihu, uslyšíte skutečný Boží hlas, který vede duše putující v temnotě na cestu života a radosti a přináší je do nebeského království, které ztratily.
Tato kniha je svazkem několika knih, napsaných Kristem Ansanghong. Upřímně doufáme, že prostudujete tuto knihu pečlivě, dokud vám nevzejde jitřenka ve vašich srdcích s milostí, se kterou se stanete jedním s Kristem v něm, a tak budete mít podíl na zářícím nebeském trůnu věčného života.
Obsah
- Kapitola 1 Desatero přikázání a zákon litery
- Kapitola 2 Nová smlouva a stará smlouva
- Kapitola 3 Nařízení nové smlouvy
- Kapitola 4 Strom života a Desatero přikázání
- Kapitola 5 Stará smlouva se změnila v novou smlouvu
- Kapitola 6 Nebeský Jeruzalém a pozemský Jeruzalém
- Kapitola 7 Řád Áronův a Řád Melchisedechův
- Kapitola 8 Potomstvo zaslíbení
- Kapitola 9 Duch svatý pozdního deště
- Kapitola 10 Biblické učení o jídle
Kapitola 1 Desatero přikázání a zákon litery
Jaký je vztah mezi Desaterem přikázání a zákonem litery, který se v Novém zákoně označuje jako vychovatel? Když Mojžíš dostal Desatero přikázání na hoře Sinaj, Bůh řekl:
Ex 24,12 『„… Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, …“』 A když apoštol Pavel napsal list Římanům, zdůraznil:
Ř 7,5–7 『Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘』 Jak je uvedeno výše, „zákon“, „litera“, a „přikázání“ mají stejný význam. A je psáno:
2K 3,6–7 『který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, …』
Ef 2,14–15 『Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, …』
Žd 7,16 『ne podle zákona o tělesném původu, …』
Žd 7,18–19 『Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný –zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti …』 Tyto verše ukazují, že některá přikázání z Desatera, vyrytá na kameni, patří k zákonu litery.
Když pozorně studujeme výše uvedené verše a verše týkající se zákona litery je jisté, že Desatero přikázání je obsaženo v zákonu litery. Závěrem lze říci, že zákon litery je v Desateru přikázání. A stará smlouva obsahující Desatero přikázání se zcela změnila na novou smlouvu (Žd 7,12).
Desatero přikázání a svátky
V Mojžíšově zákoně se Desatero přikázání nazývá smlouvou a svátky se také nazývají smlouvou. Když Mojžíš zůstal na hoře Sinaj čtyřicet dní, aby dostal podruhé Desatero přikázání, Jehova mu oznámil všechny zákony, mluvil o sedmi svátcích ve třech časech, ustanovil smlouvu v souladu s významem svátků a dal Mojžíšovi kamenné desky smlouvy (Ex 34,18–28).
Ex 34,27–28 『Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov (v souladu se sedmi svátky ve třech časech) uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.』
Dt 4,13–14 『Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky. A mně Hospodin v oné době přikázal učit vás nařízením a právům, abyste je dodržovali v zemi, do které táhnete a kterou máte obsadit.』
Dt 5,2–3 『Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu.』 V knize 2. Královská, je tedy psáno, že Izraelité dodržují Paschu podle slov smlouvy (2Kr 23,1–3.21–23). Apoštol Pavel napsal dopis Židům:
Žd 9,1–7 『I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, …』
Apoštol Pavel mluvil o Dni smíření jako o „i ta první smlouva měla bohoslužebný řád“, proto je Desatero přikázání slovy smlouvy, kterou nám Bůh dal. První až čtvrté přikázání jsou smlouvou pro uctívání jediného Boha. Jen díky svátkům můžeme zůstat věrní Bohu. Přesněji řečeno, Desatero, svátky a svatyně patří do jedné skupiny. Jsou navzájem neoddělitelné. Je psáno:
Iz 33,20 『Pohleď na Sijón, město našich slavností! …』
Žd 9,1 『I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, …』
Žd 9,18–20 『Proto ani první smlouva nebyla uzavřena bez vylití krve; když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.“』 Jelikož bylo Desatero přikázání, byla svatyně, a protože tam byla svatyně, byly svátky.
Všechny velké dny Jehovy znamenají svátky (srov. Lv 16,29–31; J 7,37; 19,31). Protože Izraelité za starých časů porušili tuto smlouvu, byli prokleti (Iz 24,1–5). Ale když si znovu uvědomili svátky a zachovávali je, byli požehnáni.
Páté až desáté přikázání jsou zákonem pro člověka. Nemůžeme říci, že se staneme věrnými Bohu zachováváním pouze těchto přikázání. Jsou hlavně k tomu, aby šířila dobro mezi lidmi, ne aby byla prospěšná pro Boha (viz Jb 35,6–8). Ti, kteří si myslí, že Desatero se liší od svátků, dokazují, že ještě neznají starou ani novou smlouvu.
Někteří trvají na tom, že Desatero přikázání bylo vloženo do schrány a kniha zákona byla mimo schránu (Dt 31,24–26), a že Desatero přikázání vložené do schrány tam zůstane navždy, ale kniha zákona po boku schrány byla zrušena Ježíšovým křížem.
V tom případě musíme studovat o Desateru přikázání a knize zákona. Kniha zákona, která měla být položena po boku schrány, označuje knihu Pátá Mojžíšova včetně Druhá Mojžíšova, Třetí Mojžíšova a Čtvrtá Mojžíšova. Pátá Mojžíšova byla zaznamenaná na území Moábu v první den jedenáctého měsíce rok před tím, než Izraelité vstoupili do země Kanaánu, kterou dostali čtyřicátý rok po odchodu z Egypta. V ten den Mojžíš vysvětlil a napsal slova v knize Pátá Mojžíšova před shromážděním celého Izraele (srov. Dt 1,1–5; 27,11; 31,22–26).
Kniha Pátá Mojžíšova obsahuje Desatero přikázání s podrobným vysvětlením (srov. Dt 4,12–14; 5,1–21; 29,1), zákon o jídle a zákon desátku (Dt 14,3–21.22–23). Pokud tedy někdo říká, že kniha zákona, obsahující Desatero přikázání, byla zrušena, znamenalo by to, že byl zrušen zákon desátku, zákon o jídle i Desatero přikázání. Protože kniha Pátá Mojžíšova obsahuje Desatero přikázání, zákon desátku i zákon o jídle. Proto její zrušení by znamenalo zrušení všech těchto zákonů. Kniha zákona byla položena po boku schrány, protože je to kniha, která podrobně zaznamenává obsah Desatera přikázání. Vysvětlení části Desatera přikázání je následující:
Přikázání pro člověka
Ex 20,12 『Cti svého otce i matku …』 Pokud jde o toto přikázání, kniha zákona píše o něm podrobně takto:
Ex 21,15 『Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít.』
Ex 21,17 『Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít.』
Dt 21,18–21 『Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je, ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa, a řeknou starším jeho města: „Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan.“ A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. …』
Dt 27,16 『„Buď proklet, kdo zlehčuje svého otce a svou matku.“ A všechen lid řekne: „Amen.“』
Dt 5,17 『Nezabiješ.』 Pokud jde o toto přikázání, je psáno:
Ex 21,12–14 『Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel.』
Ex 22,1–2 『Jestliže je zloděj přistižen při vloupání a je zbit, takže zemře, nebude lpět krev na tom, kdo ho ubil. Jestliže se to však stane po východu slunce, krev na něm bude lpět.』
Dt 19,4–6 『A tak tomu bude s tím, kdo zabil a uteče se tam, aby zůstal naživu: Kdo zabil svého bližního neúmyslně, aniž jej kdy předtím nenáviděl, …』
Dt 5,18 『Nesesmilníš.』 Pokud jde o toto přikázání, je psáno:
Lv 20,10–22 『Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice. Kdo by spal s ženou svého otce, odkryl nahotu svého otce. Oba musejí zemřít, jejich krev padni na ně. Kdyby někdo spal se svou snachou, oba musejí zemřít; dopustili se zvrhlosti, jejich krev padni na ně. …』
Dt 22,23–30 『Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: …』 Kromě těchto slov existuje i další vysvětlení cizoložství.
Dt 5,19 『Nepokradeš.』 Pokud jde o toto přikázání, je psáno:
Ex 21,37–22,8 『Když někdo ukradne býka nebo beránka a porazí jej nebo prodá, dá náhradou za býka pět kusů hovězího dobytka … Zloděj musí poskytnout plnou náhradu. Jestliže nic nemá, bude prodán za hodnotu ukradeného.』
Dt 24,7 『Když bude někdo přistižen, že ukradl někoho ze svých bratří Izraelců, hrubě s ním nakládal a prodal ho, tedy ten zloděj zemře; tak odstraníš zlo ze svého středu.』
Kromě těchto slov obsahují knihy Mojžíše mnoho podrobných vysvětlení týkajících se krádeže (Dt 24,10–22; 28,1–68).
První přikázání a jeho vysvětlení
Stejně jako podrobná vysvětlení přikázání náležících člověku jsou napsána v knize zákona, tak jsou v ní napsána i podrobná vysvětlení přikázání patřících Bohu. Desatero přikázání, které dal Bůh Mojžíšovi, bylo vyryto do dvou kamenných desek (Ex 32,15–16; 34,28–29). Na jedné desce bylo napsáno první až čtvrté přikázání patřící Bohu a na druhé desce, páté až desáté přikázání patřící člověku. První až čtvrté přikázání se nazývají přikázání patřící Bohu, protože Den odpočinku a všechny svátky jsou přikázání pro uctívání jediného Boha ve svatyni podle jejich nařízení. První až čtvrté přikázání se kvůli tomu nazývají přikázání patřící Bohu.
Jaký je tedy způsob, jak dodržovat první přikázání?
Je psáno: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20,3). Tato slova obsahují dva příkazy: „Nebudeš uctívat jiné bohy“ a také „Budeš uctívat jen mě.“
Proto jediný způsob, jak uctívat Boha, aniž bychom sloužili jiným bohům, je první přikázání, kterým je nabízení oběti v den Paschy. Je to proto, že Pascha je dnem osvobození z egyptské země, kde byli Izraelci otroky a kde by museli navždy zemřít.
První přikázání: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ není diktátorský požadavek Boha. Bůh řekl: „Nebudeš uctívat jiné bohy, ale jen mě.“ Znamená to, že je důvod, proč musíme uctívat jen Boha. Bůh řekl ten důvod: „Pamatujte na tento den, protože jsem vás vyvedl z Egypta, země otroctví (Ex 13,3–10; 12,17).“ Na památku dne vykoupení z něj učinil svátek Jehovy a stanovil jej jako provždy platné nařízení, které se má dodržovat z generace na generaci.
Proto Bůh začíná první přikázání a Paschu stejnými slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Dt 5,6–7; Ex 20,2–3). Když se Bůh zmínil o Pasše, také řekl: „Pamatujte na tento den, ve který jste odešli z Egypta, z domu otroctví, …“ (Srov. Ex 13,3–10; 12,17; Dt 16,1–17). Tato slova naznačují, že „Jelikož jsem vás vyvedl z Egypta, ze země otroctví, skrze krev mé oběti, já jsem váš Vykupitel. Neuctívejte tedy jiného boha mimo mne. Připomínejte den, kdy jsem vás zachránil, ten den mě uctívejte.“
Není mnoho lidí, kteří zcela rozumí prvnímu Božímu přikázání. První přikázání obsahuje největší tajemství Boha. Většina obyčejných lidí prostě ví, co je první přikázání, ale nerozumí jeho principu. Proto když jeden učitel zákona pokoušel Ježíše, zeptal se ho takto: „Pokud jsi skutečným prorokem, víš, které je největší přikázání?“ Je psáno:
Mt 22,35–40 『… „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. …』
Když se podíváme na záznamy všech proroků, vidíme, že jedině Jóšijáš, král Judy, dodržoval první přikázání, „milujte Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“.
2Kr 23,25 『Nebyl mu (Jóšijáši) podoben žádný král před ním, který by se obrátil k Hospodinu celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou a činil vše podle zákona Mojžíšova. A ani po něm nepovstal žádný jemu podobný.』
Bible říká: Král Jóšijáš dodržoval celý Mojžíšův zákon. Jeho největším úspěchem bylo dodržování Paschy, která je prvním Božím přikázáním, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Je psáno:
2Kr 23,21–25 『Král vydal rozkaz veškerému lidu: „Slavte hod beránka (Paschu) Hospodinu, svému Bohu, jak je psáno v této Knize smlouvy.“ Takový hod beránka (Pascha) nebyl slaven ode dnů soudců, kteří soudili Izraele, ba ani po všechny dny králů izraelských a králů judských. Až v osmnáctém roce vlády krále Jóšijáše se v Jeruzalémě slavil takový Hospodinův hod beránka (Paschu).』
Jak můžeme vidět ze skutků krále Jóšijáše, Pascha je prvním Božím přikázáním. O tom svědčil Ježíš. Slova, „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Srov. Mt 22,37–38; 2 Kr 23,21–25) odkazují na Paschu. Když Mojžíš vysvětloval Paschu před shromážděním celého Izraele, řekl následovné:
Dt 6,4–9 『Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.』
Slova, „uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima“ se vztahují na památné znamení Paschy.
Ex 13,9-10 『A budeš to (Paschu) mít jako znamení na své ruce a jako připomínku mezi svýma očima, aby v tvých ústech zůstal Hospodinův zákon, neboť pevnou rukou tě vyvedl Hospodin z Egypta. Budeš dbát na toto nařízení ve stanovený čas rok co rok.』
Proto slova, „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ odkazují na Paschu.
Pascha je dnem soudu všech bohů
Když pozorně studujeme slova: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ pochopíme, že první přikázání se týká Paschy. Boží Pascha je první přikázání a způsob, jakým nebudeme uctívat jiné bohy, ale jen Boha, který nás vyvedl z Egypta, ze země otroctví. Je to proto, že všichni ostatní bohové jsou zničeni, když dodržujeme Paschu a pokud ji nebudeme dodržovat, budeme nevědomky uctívat ostatní bohy. Je psáno:
Ex 12,12; Nu 33,4 『Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin.』
Někteří si mohou myslet, že slova „všechna božstva postihnu svými soudy“ odkazují pouze na čas exodu. Když Izraelité nedodržovali Paschu, začali uctívat jiné bohy, stavěli posvátná návrší Baálovi a vztyčovali posvátné sloupy. To mělo za následek, že se množil počet kouzelníků a jasnovidců. Když však dodržovali opět Paschu skrze proroka poslaného Bohem, všichni ostatní bohové a modly byli úplně zničeni společně s kouzelníky a jasnovidci.
Dokonce i v dobách krále Chizkijáše a krále Jóšijáše byla celá země naplněna modlami, protože svátek Paschy nebyl dlouho dodržován. Když ji znovu dodržovali, Bůh otevřel jejich oči, takže mohli vidět, že všechna města Judy a Jeruzalém byla naplněna vyvolávači duchů, věštci a domácími bůžky, modlami a všemi ostatními odpornými věcmi, a všeho se zbavili (2Kr 23,21–24; 2Pa 30,1–5; 31,1). Kněží se po dodržování Paschy modlili za lid a jejich modlitba vešla do nebe.
2Pa 30,27 『Potom lévijští kněží povstali a lidu udělili požehnání. Jejich hlas byl vyslyšen a jejich modlitba vešla až do jeho svatého příbytku, do nebe.』
Král Chizkijáš a král Jóšijáš uctívali všechny modly předtím, než je zničili, protože dlouho nedodržovali Paschu. Ale pak zničili všechny modly po dodržování Boží Paschy, protože Bůh už stanovil Paschu v čase exodu za „den soudu pro modly“. Vždy, když Boží lid dodržuje Paschu, jsou ostatní bohové souzeni a zničeni. Ale když ji nedodržuje, jistě budou lidé nevědomě sloužit jiným bohům.
Když Jarobeám, král Izraele, zakázal lidem slavit Boží svátky, udělal dva zlaté býčky. Jednoho býčka postavil v Bét-elu a druhého v Danu. Řekl lidu: „Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!“ (1Kr 12,25–33).
Kolem roku 975 př.n.l. král Jarobeám místo slávení svátků udělal zlaté býčky a domy na posvátných návrších, aby lidem zakázal slavit Boží svátky. Zhruba o 300 let později, když král Jóšijáš četl knihu zákona, kterou náhodou nalezl v chrámu, poznal Paschu, a tak zničil všechny modly, oltáře a domy na posvátných návrších (2Kr 22,1–20; 23,15–20) a potom po dodržování Paschy zcela zničil zbývající modly a vyvolávače duchů (2Kr 23,21–24).
I dnes lidé zavrhují tento den, který dal Ježíš jako novou smlouvu a stanovují jiný den a slaví ho. Je to stejné jako král Jarobeám, když udělal modly a stanovil svátek v jiný den. V této souvislosti prorok Ezechiel napsal:
Ez 11,12 『„I poznáte, že já jsem Hospodin, jehož nařízeními jste se neřídili a podle jehož řádů jste nejednali, nýbrž jednali jste podle zvyklostí pronárodů, které jsou kolem vás.“』
Ať už v minulosti nebo v dnešní době, pokud lidé nedodržují nařízení, které Bůh ustanovil, jistě založí a budou dodržovat jiné nařízení, tedy nařízení pohanů. Takže pokud neslaví Paschu podle nařízení stanoveného Bohem, stane se, že budou uctívat jiné bohy.
Někteří trvají na tom, že Pascha platí pouze pro fyzické Izraelity, a že byla pro nás v dnešní době zrušena křížem. Také v časech Starého zákona si ti, kteří Paschu nedodržovali, mysleli že je třeba ji slavit pouze v době exodu. Setrvali v hledání lepšího způsobu uctívání Boha a udělali si modly a uctívali je. Dokonce i v dnešní době lidé uvažují tímto způsobem, pokud nepochopí princip díla vykoupení. Pascha je však platná nejen pro fyzické Izraelity, ale ve skutečnosti je to i den vykoupení duchovních Izraelitů na celém světě.
Když se podíváme na historii, v časech Starého zákona vyšli Izraelci z Egypta díky Pasše, a také skrze ni vstoupili do Kanaánu. Pascha tedy nebyla stanovena pro fyzické Izraelity, kteří zahynou. Ve skutečnosti byla ustanovena pro duchovní Izraelity. Proto noc Paschy byla nazvána „noc pro Hospodina“ (Ex 12,42).
Pascha, která byla dodržována v Egyptě, je stínem a její skutečností je Pascha, kterou Ježíš a jeho učedníci dodržovali jako nové přikázání, novou smlouvu (L 22,20; Žd 9,15). Je to den, kdy Ježíš vykoupil svůj lid po celém světě z jejich otroctví hříchu. Tím, že slavíme tento den, nebudeme uctívat jiné bohy ale jen Ježíše, který nás zachránil. Kříž nezrušil den Paschy, ale spíše zvýraznil tento den.
Někteří říkají, že jelikož byly svátky v časech Starého zákona považovány za důležité, Pascha mohla být pokládána za první přikázání, ale trvají na tom, že v časech Nového zákona byla zrušena křížem. Avšak, když byla Pascha prvním přikázáním v časech Starého zákona, musí být také prvním přikázáním i v časech Nového zákona. Je to proto, že Starý zákon je stín a Nový zákon je jeho skutečností.
Druhé přikázání a jeho vysvětlení
Druhé přikázání říká: „Nevytvářej si modly …“ (Dt 5,8–10, B21).
Dt 4,15–19 『„V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu zprostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobení.“』
Ex 20,22–24 『… Viděli jste, že jsem s vámi mluvil z nebe. Neuděláte si (pro sebe) mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté. Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat ze svého bravu a skotu své oběti zápalné i pokojné. Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti.』 Všechna tato slova jsou napsána v knize zákona položené u schrány.
A druhé přikázání: „Nevytvářej si modly,“ neznamená, že je porušeno pouze vytvořením nějakého obrazu a jeho uctíváním. Je-li však porušeno první přikázání, jistě bude porušeno i druhé přikázání. To lze poznat v případě Jarobeáma, který vytvořil modly a uctíval je, když porušil první přikázání.
Proto modlářství není jen vytvoření nějakého obrazu a jeho uctívání. Pokud někdo porušuje nařízení ustanovené Bohem, udělá jiné nařízení a dodržuje ho, tím také vytvoří modly proti Boží pravdě. Jinými slovy, Bůh ustanovil Den odpočinku, ale pokud lidé dodržují neděli trvajíce na tom, že neděle je Den odpočinku, je to vytvoření modly Dne odpočinku.
Třetí přikázání a jeho vysvětlení
Úplné dodržování třetího přikázání, „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (Dt 5,11), neznamená jen nezneužívát Boží jméno. Toto přikázání znamená, že nesmíme zneužívat jméno Jehovy a zároveň musíme vzývat jeho jméno s úctou. Podívejme se na to, co znamená zneužívání jména Jehovy a jak ho můžeme vyslovovat s úctou. Je psáno:
2Pa 2,3 『„Hle, buduji dům jménu Hospodina, svého Boha. Chci mu jej oddělit jako svatý, …“』
1Kr 8,30.34–36 『„Vyslýchej prosbu svého služebníka i Izraele, svého lidu, kterou se budou modlit obráceni k tomuto místu (chrámu), vyslýchej v místě svého přebývání, v nebesích, vyslýchej a odpouštěj. … vyslyš v nebesích …“』
1Kr 9,3 『„… Oddělil jsem jako svatý tento dům, který jsi vybudoval, a dal jsem tam spočinout svému jménu navěky. …“』
Ex 20,24 『„… Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti.“』
Místo, kde Jehova dal své jméno, bylo chrám. Pouze v chrámu lidé vzývali jméno Jehovy a ctili jeho jméno podle jeho nařízení. Pokud člověk nenásleduje nařízení Boží, ale lidské se slovy: „Toto je týden modlitby za odpuštění hříchů spáchaných během roku,“ „Tento den je Den odpočinku,“ nebo pokud koná obřad svaté večeře vlastním způsobem se slovy: „Tento chléb a tento kalich je tělem a krví Ježíše, který nás vykoupil.“ To je čin zneužívání Božího jména, a také jeho zneuctění. Je psáno:
Dt 16,1–6 『… Jenom na místě, které Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, připravíš hod beránka večer při západu slunce v ten čas, kdy jsi vyšel z Egypta.』 Jak krásné by bylo, kdybychom posvětili jméno Jehovy nalezením toho dne, který dal Ježíš jako poslední novou smlouvu, slavením večeře Páně?
Co se týče třetího přikázání, je porušeno, když se poruší první přikázání. Jinými slovy, i když je Den odpočinku Jehovy, pokud někdo pořádá bohoslužbu a modlí se v neděli s tvrzením, že neděle je Den odpočinku: „Tento den je svatý Den odpočinku Jehovy,“ je to vytvoření modly a také zneužití jména Jehovy. Nicméně když někdo dodržuje Den odpočinku, je v pořádku mít bohoslužbu v neděli.
To platí i pro obřad svaté večeře. Ten, kdo ji dodržuje v den, kdy Ježíš ustanovil novou smlouvou, není to pro něj modla nebo zneužívání jména Jehovy, protože bude mít svatou večeři v běžný čas. Podrobné vysvětlení třetího přikázání je také obsaženo v knize zákona položené po boku schrány.
Čtvrté přikázání a jeho vysvětlení
Je psáno: „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh“ (Dt 5,12–14), „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin Den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11), což ukazuje, že Den odpočinku je pamětním dnem Stvořitele.
Stará nařízení týkající se Dne odpočinku byla následující:
Nu 28,9–10 『V den odpočinku budete obětovat dva roční beránky bez vady a jako oběť přídavnou dvě desetiny bílé mouky zadělané olejem i příslušnou úlitbu. To bude pravidelná zápalná oběť pro den odpočinku, …』 A je také psáno: „Položíš předkládaný chléb vždycky v Den odpočinku před Hospodinem. To bude mezi Izraelci platit jako smlouva věčná“ (srov. Lv 24,5–8; 1Pa 9,32; 23,31; 2Pa 2,3; Ez 46,4).
Den odpočinku byl nazýván svátkem, protože byl v Mojžíšově zákoně obřad dodržování Dne odpočinku.
Lv 23,2–3 『„Mluv k Izraelcům a řekni jim: Slavnosti Hospodinovy, které budete svolávat, jsou bohoslužebná shromáždění. Jsou to mé slavnosti. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude den odpočinku, slavnost odpočinutí, bohoslužebné shromáždění; nebudete vykonávat žádnou práci. Je to Hospodinův den odpočinku ve všech vašich sídlištích.』
Den odpočinku, čtvrté přikázání, byl nazýván svátkem, protože ranní a večerní zápalné oběti, předkládaný chléb a úlitby byly nabízeny Bohu ve svatyni podle předpisů Dne odpočinku. A pokud jde o porušení Dne odpočinku, je psáno:
Ex 35,2–3 『„… V den odpočinku nerozděláte oheň v žádném svém obydlí.“』
Ex 31,15 『„… Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít.“』
Nu 15,32–36 『Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. … „Ten muž musí zemřít.“ …』 Všechna tato slova a podrobné vysvětlení týkající se Dne odpočinku jsou napsány v knize zákona, položené po boku schrány.
Kapitola 2 Nová smlouva a stará smlouva
Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Starý zákon znamená stará smlouva a Nový zákon, nová smlouva. Křesťané jednoznačně vykládají, že stará smlouva, což je Starý zákon, byla zrušena křížem a je třeba dodržovat pouze Nový zákon, novou smlouvu. Pokud bereme učení Starého zákona doslovně a následujeme ho doslovně, takové konání nás odřízne od Kristovy milosti. Proto bychom měli najít doktrínu v Novém zákoně, který je novou smlouvou a dodržovat jí.
Ježíš je kritériem všech doktrín. Ježíš je naším učitelem a Spasitelem. Proto skutečné učení, které sám učil musí být naším učením. A měli bychom napodobovat učení a skutky apoštolů, které učil přímo Ježíš. Pokud někdo ignoruje jejich učení a přidává k nim názor lidí, myslíc si, že tím bude jednat lépe, stane se kacířem. Je psáno:
Ga 1,6–9 『… Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! … znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!』
Jak plynul čas, začaly se pravdy jedna po druhé měnit. Ježíš předpověděl, že nepřítel, ďábel, zaseje plevel po zasetí dobrého semene – evangelia království (Mt 13,24–30). Tak jak Ježíš prorokoval, po apoštolském věku se začala zahalovat skutečná pravda, která vede k životu. V roce 167 n.l. byl obřad svaté večeře Paschy změněn na jiný den. Papežská kurie, která drží církevní moc a Dr. Kidd vyhlásili rozsudek kacířství proti těm, kteří slavili obřad svaté večeře čtrnáctého dne prvního měsíce (Nisan) podle posvátného kalendáře („A History of the Early Church to A.D. 500,“ str. 83).
Potom začal satan být výrazně aktivnější, a nakonec změnil Den odpočinku. Rok, kdy byla změněna Pascha, je 167 n.l., a rok, kdy byl změněn Den odpočinku je 321 n.l. Ale Boží pravdy nemohou zůstat satanem pošlapané navždy. Podle proroctví se začalo znovu objevovat světlo pravdy v každém věku. Luther odkryl svobodu víry, Baptistická církev a Církev adventistů sedmého dne odkryly křest a Den odpočinku. Nyní zůstává poslední pravda. Je to obřad svaté večeře Paschy, která vede k životu. Měli bychom zcela odhalit tuto Paschu, poslední pravdu a kázat ji všem, kteří hledají pravdu života. Tímto bychom měli připravit cestu na Ježíšův příchod jako soudce, být umytí krví beránka Paschy a vstoupit do věčného života.
To není nové poselství, které nyní přináším, ale evangelium, které Ježíš učil a které kázali apoštolové. Je psáno:
F(p) 4,9 『Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.』
1K 11,23–26 『Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.』 (srov. L 22,7–20)
Důležitá záležitost nové smlouvy je obřad svaté večeře Paschy. Ježíš a apoštol Pavel nazvali obřad svaté večeře Paschy jako „nová smlouva“.
Kapitola 3 Nařízení nové smlouvy
Nová smlouva naplňuje starou smlouvu, takže stará nařízení litery byla změněna na nařízení Ducha. Je psáno:
1K 5,7–8 『. . . neboť byl obětován náš velikonoční beránek (beránek Paschy), Kristus. Proto slavme Velikonoce (Paschu) . . . 』
Žd 7,12 『Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona.』
Kněžství litery tedy bylo změněno na kněžství Ducha. Ježíš Kristus si vybral Paschu, která byla oslavována v době Exodu, aby nám pomohl si vzpomenout na naše vysvobození z tohoto hříšného světa (Egypta) a dal nám novou smlouvu prostřednictvím posledního obřadu svaté večeře Paschy, kterou slavil se svými učedníky (srov. L 22,7–13.19–20; Ex 13,8–10).
Při Pasše, kterou Ježíš dodržoval, bylo umožněno jíst chléb představující jeho tělo, namísto jezení masa obětního beránka. Také bylo umožněno pít víno, které představuje jeho krev, namísto potírání oltáře a lidu krví obětního beránka. Toto je princip nové smlouvy, která očistí naše tělo a učiní z nás „chrám Ducha svatého, kde přebývá Duch svatý“. Takže bychom si měli tento den připomínat a hlásat o něm (srov. 1K 11,23–26; L 22,15–20; J 6,53–55).
Pokud by bylo v pořádku dodržovat Paschu, kterou nám zanechal Ježíš jako svůj poslední skutek v jakýkoli den, Ježíš by nám dal k tomu příklad, že by ji oslavoval jakýkoli den. Ale Ježíš čekal na Paschu a tehdy řekl: „Velice jsem toužil jíst s vámi tuto Paschu,“ aby nám dal příklad. Důvod, proč Ježíš řekl: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka (Paschu), dříve než budu trpět“ (L 22,15), je to, že Ježíš nemohl naplnit své dílo bez Paschy, takže čekal na ten den, velice chtěl jíst Paschu se svými učedníky. Proto je zaznamenáno, že tento obřad byl slavnost jezení Paschy (viz L 22,8–15; Mt 26,17; Mk 14,12–14).
Čtrnáctého dne prvního měsíce židovského kalendáře, měsíce, o kterém byl zabíjen beránek po dlouhou dobu 1 500 let, jedl Kristus se svými učedníky Paschu a stanovil tento svátek, aby byl dnem, kdy se má oslavovat jeho smrt jako Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Ježíš Kristus zapečetil své velké dílo smíření obřadem svaté večeře Paschy jako novou smlouvu.
Chléb Paschy se stává Ježíšovým tělem ukřižovaným na kříži a víno Paschy jeho vzácnou krví prolitou na kříži. Pascha je obřad, který poukazuje na velkou lásku smíření. Ježíš mluvil o důležitosti svatého obřadu Paschy takto:
L 22,19–20 『Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“』
J 6,53–56 『Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.』
Výše uvedená slova ukazují, že Ježíš, beránek Paschy, zapečetil svatou večeři Paschy svým tělem, které mělo být ukřižováno a svou drahocennou krví, která měla být prolita na kříži. Prostřednictvím tohoto obřadu Paschy můžeme zůstat v Ježíši, tím získáme život a zároveň přijmeme jeho zaslíbení vzkříšení v poslední den.
A když vzal Ježíš kalich, řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (L 22,20). A Ježíš podrobně vysvětlil o vínu takto:
J 15,5 『Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.』
Výše uvedená slova byla Ježíšem vyslovena při poslední svaté večeři, když dával víno svým učedníkům. Dílo velké lásky obsažené v díle smíření určil Ježíš jako novou smlouvu skrze svatou večeři Paschy a řekl:
J 13,34 『Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.』
J 15,12 『„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.』
J 13,13–15 『Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.』
Slova v Janovi 13,34, „Nové přikázání vám dávám,“ jsou stejná jako slova v Lukášovi 22,20: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ Knihy tří evangelií jsou označovány jako „nová smlouva“ nebo „smlouva“ namísto „nové přikázání“ a v Janově evangeliu je to popsáno jako „nové přikázání“ namísto „nová smlouva“ (J 13,34; 15,10–12). Tato nová smlouva, nové přikázání, je pamětní den našeho Vykupitele. Je to Pascha lásky, skrze kterou milujeme Ježíše a také se v něm milujeme navzájem s bratry a sestrami, tak jak miluje on nás.
1K 10,16–17 『Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.』 Prostřednictvím obřadu Paschy se nejen milujeme s našimi bratry a sestrami, ale stáváme se jedním tělem s Ježíšem.
Není nikdo, kdo nenávidí své vlastní tělo. Takže pokud se staneme jedním tělem s Ježíšem, budeme milovat své bratry a sestry, jako milujeme sami sebe.
Pascha a poslední večeře
Někteří trvají na tom, že den, kdy Ježíš slavil poslední večeři, není den Paschy, ale den před Paschou—13. den prvního měsíce, večer po západu slunce. Ale ve třech evangeliích Matouše, Marka a Lukáše Ježíš jasně řekl svým učedníkům: „připravte Paschu,“ nebo: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka (Paschu)“ (srov. Mt 26,17; Mk 14,12; L 22,7–8.13–15). Kdo může popřít slova, která řekl sám Ježíš?
Někteří také trvají na tom, že den Paschy byl den, kdy byl Ježíš ukřižován. Důvodem je, že musí být ukřižován v den, kdy má být obětován beránek, protože Ježíš se stal beránkem Paschy. Takový výklad ukazuje, že neznají svátky spojené s dílem Ježíšova vykoupení, ani naplnění proroctví, které se objevuje skrze skutky Ježíše. Z pohledu naplnění proroctví je oběť za smíření důležitější než oběť beránka Paschy. Oběť za smíření má být obětována desátý den sedmého měsíce posvátného kalendáře (srov. Žd 13,11–12; Lv 16,27–34). Jelikož se Ježíš stal i obětí smíření, neměl by být na kříži obětován i v Den smíření, desátý den sedmého měsíce?
Ve skutečnosti se Ježíš stal všemi oběťmi svátků. Stal se každodenní zápalnou obětí (Ex 29,38–39) i beránkem nabízeným v Den odpočinku (Nu 28,9-10), beránkem Paschy (1K 5,7–8) a obětí za smíření. Ale pro naplnění tohoto proroctví, den, kdy má Ježíš zemřít, musí být patnáctým dnem prvního měsíce podle posvátného kalendáře.
Pascha byla největším dnem pro Židy, proto v ten den nemohli ukřižovat hříšníky. Jelikož je to velký svátek, nepřáli si, aby byl kdokoliv předán k ukřižování. Takže je napsáno, že ve dnech apoštolů, kdy byl apoštol Petr držen ve vězení, nastala Pascha a čekalo se, dokud neskončí. Den, kdy anděl Páně vysvobodil apoštola Petra z vězení, byla noc Paschy (Sk 12,1–10). Ale Svátek nekvašených chlebů, patnáctého dne prvního měsíce podle posvátného kalendáře, byl den, kdy Izraelci opustili Egypt (Nu 33,3) a byli pochováni všichni mrtví prvorození Egypťanů (Nu 33,4). Takže bylo obvyklé, že Židé v tento den ukřižovali zločince. Ježíš spasil nás, kteří jsme byli pod kletbou tím, že byl ukřižován pod kletbou, jenž si zaslouží hříšníci. Je psáno:
Ga 3,13 『Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘』 (srov. Dt 21,22–23)
Pokud pečlivě studujeme různé verše v Bibli, zjistíme, že Ježíš byl ukřižován v Den nekvašených chlebů, den po Pasše. Proto den, kdy Ježíš jedl poslední večeři Paschy je právě den, kdy byl zabit beránek Paschy, čtrnáctý den prvního měsíce večer. Je psáno:
Mk 14,12 『Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek (beránek Paschy), řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři (Paschu)?“』
Pascha Starého zákona je zrcadlem Paschy Nového zákona
Když se podíváme zpět na historii Paschy, kterou dodržovali Izraelité ve Starém zákoně, najdou se následující body: První historie dodržování Paschy a odchod z Egypta (Ex 12,12–42). Historie dodržování Paschy ve druhém roce poté, co se Izraelité vydali do pouště a postavili svatostánek (srov. Ex 40,1–25; Nu 9,1–14). Historie Paschy, kterou dodržovali na konci čtyřiceti let v poušti v Gilgálu před Jerichem, těsně předtím, než vstoupili do Kanaánu, kam potom také vstoupili (Joz 5,10–15). Historie ve dnech krále Jošijáše a krále Chizkijáše, kteří zničili všechny modly, protože si uvědomili Paschu díky prorokům a dodržovali ji, když ještě Izraelité neposlouchali Boží příkazy a uctívali modly jako Boha (srov. 2Kr 23,1–25; 2Pa 30,1–27; 31,1). Historie toho, že Boží lidé udržovali Paschu svatou a postavili chrám po návratu z babylónského zajetí (Ezd 6,14-22). Historie Paschy, kterou dodržoval Ježíš, jako nový zákon se svými učedníky (srov. L 22,7–20; 1K 11,23–26). Když se podíváme na všechny tyto příklady z historie, můžeme si uvědomit, že Boží vůle byla odhalena skrze Paschu, kdykoli se uskutečnilo toto veliké dílo.
Proto Pascha Starého zákona je stínem a jeho skutečnost je důležitá záležitost, která se projevuje ve věku evangelia. Pokud si zcela uvědomíme hluboký princip zrcadla, odhalíme, co je Ježíšovo dílo vykoupení. Jednoduše řečeno to, co se stalo Izraelitům v poušti během čtyřiceti let po Exodu, ukazuje to, co se stane během 2 000 let ve věku evangelia. Místo podrobnějších událostí během čtyřiceti let v poušti, probereme nejprve záležitosti související s Paschou.
Pascha slavená v době Exodu je zrcadlem a její skutečností je to, jak dodržoval Ježíš poslední Paschu se svými učedníky. Pascha, která byla dodržována na poušti Sinaj ve druhém roce (Nu 9,1–14), je zrcadlem a její skutečností je Pascha, kterou apoštolové dodržovali jako novou smlouvu po nanebevstoupení Ježíše. Pascha, kterou Izraelci dodržovali v Gilgálu před Jerichem, těsně předtím, než vstoupili do země Kanaán na konci čtyřiceti let na poušti, je zrcadlem a jeho skutečností je Pascha, která bude dodržována zbývajícími lidmi na přípravu pro vstup do nebeského Kanaánu na konci věku evangelia.
Bůh vyvedl fyzické Izraelity z Egypta do pouště tím, že jim dovolil dodržovat Paschu v Egyptě skrze Mojžíše. Je to stín, který ukazuje, co se stane v budoucnu. Skutečností je, že Ježíš dodržoval se svými učedníky poslední Paschu, nesl kříž a vedl duchovní Izraelity do pouště víry.
Pascha, která odhalí doupě démonů
Apoštol Jan napsal, že se objeví pravda, která odhalí doupě a skrýš démonů:
Zj 18,1–3 『Potom jsem viděl jiného anděla, jak s velikou mocí sestupuje z nebe; a země byla ozářena jeho slávou. Zvolal mohutným hlasem: „Padl, padl veliký Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka; …』
„Země byla ozářena jeho slávou.“ Zde „jeho slávou“ znamená světlo, které odhalí doupě démonů, skrýš všech nečistých a nenáviděných duchů.
Ani král Jošijáš nevěděl, že se Boží chrám stal doupětem démonů a nečistých a nenáviděných duchů, uctíval totiž Baala a všechny nečisté démony po dobu 18 let. Nicméně, když dodržoval Paschu, byl schopen na vlastní oči vidět, že Boží chrám se proměnil v doupě démonů a okamžitě zničil všechny zlé duchy (2Kr 23,1–7) a poté, co dodržoval Paschu, se zbavil v každém městě model a vyvolávačů duchů zemřelých (2Kr 23,21–25).
Proto světlo slávy ve Zjevení 18,1–3 je světlo pravdy Paschy ustanovené skrze Ježíšovu drahocennou krev, prolitou na kříži. Pokud pochopíme tuto pravdu, odhalíme doupě démonů, téměř jako bychom byli schopni to vidět vlastníma očima. Proto v jakémkoliv věku, pokud lidé dodržují Paschu, jsou všichni ostatní bohové zničeni a lidé budou uctívat pouze jediného pravého Boha. Tímto způsobem můžeme v poslušnosti dodržovat první přikázání. I v dnešní době, pokud rozumíte pravdě o Pasše a dodržujete ji, vaše duchovní oči se otevírají a poznáte nejen modly, kterým jste nevědomě sloužili, ale i modly v církvích, a budete je nenávidět. Takže to, co satan nejvíce nenávidí, je Pascha.
Vždy se pokouší zrušit Paschu, a to pomocí všech možných strategií. Protože Bůh Paschu ustanovil jako den soudu proti všem ostatním bohům v době Exodu. Pokud budeme každý rok dodržovat Paschu, nebudou se do našich srdcí moci vetřít jiní bohové.
Ježíš dal svým učedníkům při poslední Pasše svou krev a tělo, které bylo vyvýšeno na kříži, čímž zbavil satana moci i vlády, a tím dal učedníkům novou smlouvu. Takže pokud jeho učedníci budou dodržovat nařízení nové smlouvy, satan bude zničen. Pokud nebudou, satan bude mít moc nad církví a bude utlačovat Boží lid, aby si nemohl připomínat den našeho Vykupitele a být spasen.
Mojžíš varoval před falešnými proroky, kteří se objevili po jeho smrti, za přítomnosti celého shromáždění Izraele. Je psáno:
Dt 13,6 『Avšak takový prorok nebo ten, kdo hádá ze snů, bude usmrcen, protože přemlouval k odpadnutí od Hospodina, vašeho Boha, který vás vyvedl z egyptské země a vykoupil tě z domu otroctví. Chtěl tě svést z cesty, po které ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal chodit. I odstraníš zlo ze svého středu.』
Tato slova „kdo přemlouval k odpadnutí od Hospodina, vašeho Boha, který vás vyvedl z egyptské země skrze Paschu a vykoupil vás z egyptské země, domu otroctví,“ popisují jednoduše řečeno toho, kdo brání lidem, aby dodržovali Paschu.
Ve věku evangelia apoštol Petr varoval před falešnými proroky, kteří se objeví takto:
2P(t) 2,1 『V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu.』
„Budou popírat Panovníka, který je vykoupil“, označuje ty, kteří zradí svatou večeři Paschy, ustanovenou skrze Kristovo velké dílo smíření. Apoštol Pavel o tom napsal: „Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, který pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil?“ (Žd 10,29, ČSP).
„Ten, kdo měl krev smlouvy, jíž byl posvěcen, za nečistou“, označuje toho, kdo zneuctí svatý obřad Paschy. Dokonce i dnes používá satan různou strategii, aby bránil Božímu lidu, pamatovat na den svého Vykupitele, který jej posvěcuje krví nové smlouvy. To dělá, aby si mohl vzít zpět svou vládu, které byl zbaven skrze ukřižování. Satanův záměr je zabránit Božímu lidu pochopit zprostředkovaní díla Ježíše, našeho velekněze v nebeské svatyni a zároveň zabránit nám komunikovat s ním. To je jeho záměr.
Satan neustále vymýšlí nejrůznější ničemné plány, aby naši mysl zaujal jinými bezvýznamnými věcmi, abychom nemohli myslet na to, co musíme vědět, a především na co si dát pozor. Tento vůdce podvodníků nenávidí velkou pravdu, která jasně ukazuje oběť smíření a mocného Prostředníka.
Pozemská svatyně je stínem nebeské svatyně. Ježíš Kristus, ve dnech, kdy vykonával svou službu podle sedmi svátků ve třech časech, se modlil za svůj lid, který byl na zemi (viz Žd 7,25; Ř 8,26–27; 8,34; Iz 53,12). Ti, kteří rozumí této pravdě a uskutečňují ji v praxi, mohou komunikovat s Ježíšem. To umožňuje pozemským dětem poznat srdce našeho nebeského Otce a také obrátit k němu naše srdce.
Proto je Pascha skutečně hluboká a úžasná pravda života. Když oslavujeme svatou večeři Paschy nové smlouvy, zaprvé jsme vykoupeni z tohoto hříšného světa skrze Ježíšovu krev. Zadruhé všichni ostatní bohové jsou zničeni, díky tomu můžeme dodržovat první přikázání, že neuctíváme jiného Boha. Zatřetí získáváme právo na strom života a přístup do svatého města skrze krev beránka Paschy. A nakonec dostaneme znamení, skrze které můžeme uniknout sedmi posledním pohromám (viz Žd 10,19–20; Ex 12,13–14; Ez 9,4–7; Zj 7,14; Zj 22,14).